he is different.

64.

V pokoji nikdo nebyl. Práskla jsem dveřmi. Zamknula jsem a když jsem si lehla na postel tak jsem propadla v nezastavitelný pláč. Rozetřela jsem si mezi tím rtěnku i oční stíny a řasenku.

Když jsem se alespoň trochu uklidnila tak jsem se šla odlíčit a převlíct.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a tohle... tohle jsem nebyla já. Byla ze mě teď ubrečená malá holka, která brečí kvůli klukovi kterého miluje, nebo možná milovala.

Převlékla jsem se a zase jsem propulka v pláč. Na dveře začal někdo ťukat. Neodpovídala jsem, začal mluvit, a byl to Malfoy ale já ho ignorovala. Po chvíli to konečně vzdal a odešel pryč. Už jsem mohla jít odemknout pokoj, aby mohli holky přijít.

Zhasla jsem a celá unavená jsem upadla do tvrdého spánku.

Když jsem se ráno probudila, bylo mi hrozně. Cítila jsem se nemocně.

"Heather, co se včera stalo? Proč jsi odešla? A proč teďka vypadáš tak... Smutně nebo spíš... Nemocně?"
Zeptala se Ginny.

"nebylo mi dobře, tak jsem odešla na pokoj, a teď se necitím dobře, asi půjdu ke zdravotnici." řekla jsem a ony po mě hodili litovací pohled.

Byla jsem opravdu nemocná, takže jsem celý týden zústávala na pokoji a většinou jsem spala nebo si četla knížku.

Naštěstí už jsem byla v naší koleji takže ke mě nikdo z jiných kolejí nemohl. Teda kromě Lenky. Tu nakonec buclatá dáma ke mě pustila, když viděla jakou má o mě Lenka starost a že mi musí něco říct.

"Heather! Jak já tě strašně ráda zase vidím, chybíš nám... I Draco se na tebe ptal" řekla
"to jméno předemnou neříkej prosím."
"stalo se něco?"
"jo. Nejsme spolu"
"aha" sklopila hlavu a věděla že se na nic dalšího ohledně jeho a mě nemá ptát.

"Harry tady celý den není a Brumbál taky ne..." povzdychla si
"asi šli někam společně"
"asi ano"

Necítila jsem nic dobrýho. Dneska se něco stalo nebo se stane něco špatného. Jako bych to cítila v kostech.

Večer už mi bylo o něco lépe a tak jsem se šla podívat po chodbách. Předemnou vyšel Draco. Celý vyklepaný a mířil si to nejspíš na věž, ale pozorovat jsem ho nechtěla, protože jsem ho nemohla ani vidět.

Když jsem si zase lehla do postele tak jsem uslyšela velkou ráno, hlasitý smích a pak křik nějakých studentů.

Vyletěla jsem okamžitě na chodbu. Pod věží stáli snad celé Bradavice a já se rozběhla směrem k nim.

Když jsem došla, uviděla jsem to. Na zemi ležel mrtvý Brumbál. U něj klečel Harry a vzlykal. Než jsem si stihla vůbec všechno uvědonit tak kolem nás začali padat kletby a lítat smrtijedi.