Finally Together ( VKook )

60.

Jungkook

Probudil jsem se a budík ukazoval přesně poledne, takže jsem se vydal dolů na oběd, jelikož to moje zlatíčko pořád spinkalo.
Asi jsem to trošku přehnal.
"Do kolika jste byli prosím tě vzhůru ?" zeptal se Jin a já se ušklíbl, když jsem si vzpomněl na to, co jsme s Taem zhruba do šesti dělali.
"Asi až do šesti, potřeboval pořádně utěšit" řekl jsem smutně a doufal, že mě neprokoukne.

"Tak to chápu, jsem rád, že jste se udobřili, Taehyung na tom opravdu nebyl dobře a dva dny tu ležel v horečkách" řekl smutně a já se začal dusit jídlem, které mi podal.
"Jak jako byl v horečkách ?" vyjekl jsem, když se mi podařilo popadnout dech.
"Ten den, co jste se pohádali, ho Jimin našel ve sprchovém koutu pod ledovou vodou. Musel tam být dost dlouho, jelikož měl úplně fialové rty a celkově měl i méně závažné omrzliny" řekl se sklopeným pohledem a já se málem rozbrečel.

Co jsem mu to udělal.
Během chvilky však naše konverzace nabrala úplně jiný směr, jelikož sem přišli ostatní, kromě Taeho, na oběd.
Seděli jsme tam asi půl hodiny a smáli se různým blbostem, když v tom se ozvalo hlasité zanaříkání a následně tiché nadávky na mou osobu.

Měl jsem co dělat, abych se okamžitě nezačal smát.
Kluci absolutně nechápali o co jde.
"Dobré ráno" přišel se zívnutím Taehyung.
"Spíš dobré odpoledne, ty idiote" zasmál se Hobi a Tae ho jen spražil znuděným pohledem.
Musím říct, že se Tae snažil chodit normálně, ale vůbec mu to nešlo a při každém kroku udělal takovou zvláštní grimasu.

Opravdu jsem měl co dělat, abych se nesložil smíchy na zem.
"Sedni si, Tae, donesu ti jídlo" řekl Jin a už si to kráčel do kuchyně.
"Ne, to je dobrý, Jine, sním si to u baru" začal namítat Taehyung a já už to opravdu nedával.
"Copak, Taehyungie, pojď si sednout sem k nám" začal jsem ho popichovat a on se na mě ublíženě podíval, no dobře, asi bych ho neměl tolik trápit.

Abych vám popsal Taeho ublížený pohled, zkuste si představit pohled týraného štěněte na jeho obličeji.

Kluci těkali pohledem pořád na jednoho z nás aby pochopili, co se tady děje.
Zvedl jsem se a doběhl do obýváku pro polštářek z gauče a znova jsem si sedl na židli, přičemž jsem si dal polštářek na svůj klín.

Všichni, včetně Taeho, mě nechápavě pozorovali, to mě ale nezajímalo, a než se Taehyung nadál, už letěl ke mně na klín.
"Auuuu" zaskuhral bolestně Tae a jeho obličej se zkroutil do bolestné grimasy. Jiminův obličej se najednou pobaveně zkroutil a vypadal, jako by se mu konečně rozsvítilo v hlavě.

"O můj bože" vyjekl a začal se smát, to už jsem nevydržel a začal se smát s ním.
Tae si založil ruce na hrudi, nafoukl tváře a uraženě se na nás díval.
"To není vtipný, Jungkooku, já se ti taky nesmál" zabručel a sklopil pohled do země. "Ale smál, Taehyungie" začal jsem se smát ještě víc a kluci na nás zírali jak kdybychom utekli z blázince.

"A joo, já už to chápu" vyjekl Hobi a začal se smát s námi, no tak to nene.
Kdybych na sobě neměl Taeho, už bych se válel smíchy po zemi.
"No tak si poslužte..." zamrmlal Tae a začal se zvedat.
"Kampak, Taehyungie, ty zůstaneš pěkně tady" chytil jsem ho kolem pasu ještě silněji, aby nebyl schopný mi utéct, i když to by nebyl tak jako tak.

"Ježiš, nechte toho Taeho taky žít, všichni chápeme, co se stalo, tak se mu tu nesmějte" začal nás všechny kárat Jin a dal před Taeho talíř s ramenem.
"Děkuju" zamumlal a pustil se do jídla.
Bylo tady takové to tíživé ticho, a jediné co jsem dělal, bylo sledování Taehyunga, jak se obědvá.

Je tu další kapitolka, tak nějak o ničem. Nemůžu uvěřit, že už je to 60. kapitola, to je prostě něco neuvěřitelného, jelikož do teď všechny mé příběhy (které jsou již stažené) končili u 30. kapitoly a tady jich je najednou 60 a příběh není ani zdaleka u konce.
Čeká vás však ještě mnoho kapitol, takže se, aspoň myslím, máte na co těšit.
Snad se vám zatím příběh líbí.
Vaše Eli