Finally Together ( VKook )

52.

Všichni jsme tak nějak usnuli na gauči. Ráno mě probral křik.
"Ale já jsem tě nepodvedl !" zakřičel dotyčný s pláčem a já rozpoznal Taehyungův hlas.
"A já ti nevěřím, Taehyungu, podle toho, kde jsme tě našli a v jakém stavu jsme tě našli !" zakřičel nazpátek hlas, který patřil Jungkookovi.

"My dva jsme spolu skončili !" uslyšel jsem ještě hlas Jungkooka, a pak se dormem ozvala rána od prásknutí dveří, což probudilo ostatní, a hlasité vzlykání, které nepatřilo nikomu jinému než Taehyungovi. 

Rozešli jsme se nahoru, kde Tae seděl s rukama v dlaních.
Kluci na něj vyčítavě hleděli, ale mně tu něco nehrálo.
Jak by mohl být Taehuyng schopný křičet nebo poslouchat křik.
Kdyby se opil, tak by měl kocovinu a to by ho bolela hlava i při normálním mluvení, natož při křiku.

"Můžeš si za to sám" řekl Yoongi a všichni až na mě odešli.
"Tae, podívej se na mě" vyzval jsem ho a on tak učinil, v jeho očích se odrážela obrovská bolest, ale to mě momentálně nezajímalo.
Zajímaly mě pouze jeho zorničky, protože vždycky, když byl po kocovině tak měl, nehledě na úhel světla, rozšířené zorničky, ale teď je neměl.

V tu chvíli mi došlo, že nemohl být opilý, když jsme ho včera našli.
"Taehyungie, pojď ke mně" pobídl jsem ho lítostivě a on si mě nedůvěřivě prohlédl, pak se však pohl a přilezl ke mně a znovu se mi naplno rozvzlykal v náručí.

"Tae, půjdeme k tobě a ty mi řekneš, co se v noci stalo" opatrně jsem ho postavil a dotáhl ho do jeho pokoje.
"Včera jsem tu na něj čekal v pokoji a on mi řekl, že mě nechce," vydal ze sebe mezi vzlyky a ještě víc se rozbrečel", tak jsem odešel, dal jsem si dva panáky a šel pryč, jenže se mi udělalo špatně, tak jsem si zašel do toho jiného baru na záchod a když jsem odcházel, tak jsem o někoho zakopl, a pak už si pamatuju akorát tu hnusně studenou vodu a ty facky" vydal ze sebe roztřeseně a slzy se mu dál kutálely po tvářích.

"Jak tě mohl odmítnout, bože, co to máš za přítele" vyjekl jsem a on se ještě víc rozbrečel a mně hned došlo proč.
"Ne, ne, ne, ne, neplakej" snažil jsem se ho utišit, ale jeho slzy neznaly konce.
Nakonec mi po hodině pláče usnul v objetí. Konečně.
Uložil jsem ho do postele a přikryl ho.
Na tvářích měl zaschlé slzy a celkově vypadal strašně, co si budeme.

Šel jsem dolů, kde kluci obědvali, byli tam všichni až na Kooka.
"Jimine, my chápeme, že jste s Taem nejlepší kamarádi, ale neměl bys ho v tomhle podporovat" řekl opatrně Jin a já myslel, že jsem se přeslechl.
Dělá si ze mě legraci. 

"Ale kluci, ono to fakt není tak, jak to vypadá, vždyť už jenom ten fakt, že tady po sobě ráno křičeli, kdyby měl Tae kocovinu, tak by ho bolela hlava jak prase a byl by rád, že žije, krom toho si všechno pamatuje a to i tu vodu" vyjekl jsem a kluci na mě udiveně hleděli.
"Tak co v tom případě dělal u bordelu" zeptal se nechápavě Namjoon a já se pustil do zdlouhavého vysvětlování.

"Jak ho mohl odmítnout ?!" vypískl Hobi a já zakroutil hlavou.
"To taky nechápu, Tae z toho byl psychicky totálně v háji, když mi říkal, co se chystá udělat a nedokážu si představit, jak mu v tu chvíli muselo být" hlesl jsem.

"Musíme to zítra vyřešit, Jungkook teď nechce s nikým mluvit a pochybuju, že by nás poslouchal" řekl Jin a já mu dal za pravdu.
Ze shora se ozvaly kroky a na schodech se objevil Jungkook s batohem na zádech.

"Jedu na dva dny do Busanu, potřebuju si srovnat myšlenky" řekl a prostě jednoduše odešel.
My ostatní jsme byli až moc mimo na to, abychom ho zastavili.

A takhle pro nás nastaly ty nejhorší dva dny v životě...

Tak je tu další kapitolka, snad se líbila.
Ještě dneska vyjde jedna a ty další si pak nechám na dýl, aby to vycházelo aspoň trošku pravidelně.
Eli