Finally Together ( VKook )

14.

Tae. Cože ?!
Asi už mi vážně začíná hrabat.
"A já myslel, že se ti to včera líbilo a ne, že druhý den dostanu po hlavě knížkou o tom, co jsme včera provozovali" chytil se za hlavu a já se zhrozil.
"Takže to nebyl sen" zašeptal jsem si pro sebe, ale on to zjevně slyšel.

"No očividně nebyl, jinak bych tady zrovna teď neležel na zemi a nebolela mě hlava" sykl trochu nepříjemně a já si to uvědomil.

"Jine na nebesích, Tae, moc se omlouvám" vyjekl jsem a začal v mrazáku hledat led, jelikož ta knížka není úplně tenká.
Ještě aby jo, když jsou tam všechny možný polohy a tyhle věci vysvětlený úplně do podrobna.

"Nevzpomínám si, že bys někdy měl takhle pomalé vedení" zasmál se, čímž si ode mě vysloužil bouchnutí do ramene.
Dal jsem mu na hlavu led a držel mu ho tam.

"Ještě jednou se moc omlouvám, takové sny jsem měl poslední dobou pořád, a když jsem tě ráno nenašel u sebe, myslel jsem si, že to byl zase jenom blbej sen, i když je pravda, že mi bylo divný proč mě bolí zadek" přiznal jsem mu a sklopil pohled k zemi.

"Chtěl jsem nám jenom udělat snídani" zasmál se.
"Počkat, tobě se o mně zdáli takovéhle sny ?" ušklíbl se.

Okamžitě jsem zrudnul jako rajče.
"Ty jsi roztomilý" začal se nade mnou rozplývat.

"Nech toho" vydal jsem ze sebe, jelikož moje stydlivost teď právě ukázala svojí stránku.
"Ale notak sušenko, přece se nebudeš stydět" řekl a chytil mě za ruce.

Zvedl jsem k němu pohled a on se na mě akorát usmíval, díky čemuž jsem mu věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.

"Co ta hlava" sáhl jsem mu na ni, načež on bolestně sykl a já se na něj omluvně podíval.

"Hele žiju, takže si myslím, že jsem v pohodě" zahihňal se.
"A co ty" ušklíbl se a plácnul mě přes zadek a já bolestně zasyčel a spražil ho pohledem.

"Taky žiju a ty taky, zatím" podíval jsem se na něj pohledem, jakým se vždycky Jin díval na Joona když něco rozbil v kuchyni.
A že to bylo dost často.
Dal ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává.

Najednou zazvonil zvonek, kdo to může být.
"Jdu otevřít" řekl jsem a Tae se vydal za mnou.

Nasadil jsem si roušku a Tae stál opodál, aby mu nebylo tolik vidět do obličeje, co by kdyby to byla nějaká ztřeštěná fanynka.
Avšak za dveřmi stál velmi mile vypadající starý pán.

"Dobrý den, jak můžu pomoci" pozdravil jsem a slušně se poklonil.
"Chlapci, jen tak mezi námi, taky jsem byl mlád a provozoval takovéto aktivity, ale prosím, šlo by to příště trošku míň nahlas ?" řekl a moje tváře nabraly tak červenou barvu, že i rak by se za tu svoji červenou barvu musel stydět.

"Omlouvám se, už se to nebude opakovat" vyhrkl jsem a on se zasmál.

"V pořádku, už musím jít, tak nashledanou chlapci" řekl a zaplul do svého bytu, přičemž jsem se ještě znovu na rozloučenou poklonil.

Zavřel jsem dveře a naskytl se mi pohled na Taeho, který se dusil smíchy a když mu padl pohled na mě, už svůj smích dál nemohl dusit rukávem.

Začal se smát tak moc, až z toho brečel.
Po chvilce sebou sekl o zem, ale smál se dál.

Nakonec jsem se k němu přidal i já, protože jeho smích je opravdu nakažlivý.
"Ach jo, já už nemůžu" řekl, ale nemohl pořád přestat.

Ani se mu nedivím, už se tu tlemí asi patnáct minut.
Já už jsem se narozdíl od něj stihl uklidnit.
Když v tom mě napadla sladká pomsta...

Tak a tady to zase utnu, aspoň se budete moct na něco těšit. (◍•ᴗ•◍)
Snad se kapitolka líbila.
Eli