Čaroděj z Agarty

Kapitola 23 • Část čtvrtá

Kapitola 23: Chlapec, který nechtěl nic a zároveň všechno

Část čtvrtá - Františka

Když už jsme stáli před dveřmi do místnosti se zrcadlem, nechtěla jsem, aby se naše spojení přerušilo. Konečně jsem uviděla jiskřičku naděje, která mohla zažehnout to, co jsem si tak dlouho odepírala. Když jsem byla sama, všechno snažení se zdálo marné. Ale jakmile mě Michal držel za ruku, najednou bylo možné úplně cokoli.

Vešli jsme za Norikou odhodlání náš osud změnit. Čekala na nás na polštáři před zrcadlem a rukou pokynula, abychom se také posadili. Mlčky jsme si klekli na zem těsně vedle sebe. Elfka se na nás ale dívala stále stejně přísně. Jako kdyby to čekala. Michal neústupně opětoval její pohled, ale pro mě to bylo o něco složitější. Ještě ke všemu ležela před námi nějaká dřevěná truhlice, která upoutávala moji pozornost. Nejspíš tam neležela jen tak náhodou.

„Slyšela jsem, Františko," promluvila po chvíli ticha Norika, „že už se ti podařilo použít magii." Mlčky jsem přitakala a namítla, že to zatím nebylo nic moc. „Časem získáš plnou kontrolu, moje milá. Strach je tvým největším nepřítelem. Ale kvůli tomu tu teď nejsi. Otevři tu truhlici."

I když jsem byla malinko nedůvěřivá, Michal mi posunkem naznačil, že to mám jít udělat. Přisunula jsem se blíž a odstrčila západku. Vzala jsem za víko a poodhalila očím obsah truhly. Jenže v té samé chvíli jsem se lekla a stáhla paže k hrudi. Klapnutí víka mě vyděsilo podruhé. Vůbec se mi nelíbilo, co leželo uvnitř.

„Proč je to tady?" zeptal se Michal překvapeně, jelikož to také viděl. Norika se ani nepohnula a řekla:

„Existuje jedenáct částí – torso, nohy, paže, prsty levé ruky a hlava. Do dnešního dne zbývají najít jen dvě. S Františkou by se naše čekání mohlo z desetiletí zkrátit na roky – možná i měsíce. Každá část Sankrei ze sebe vyzařuje zbytky magie. Jen chci, aby ses té paže dotkla a zapamatovala si, co máš hledat." Nejspíš to byl dobrý nápad, ale moc se mi do toho nechtělo. Hledat kousky něčího těla? No fuj! „Pokud se nám podaří složit její části dohromady," dodala po chvíli, „je možné, že se veškerá magie – tvá i tvého bratra – vrátí k původní majitelce. Byli byste volní," prohlásila a moje srdce v té chvíli málem vyskočilo z hrudi. Nechtělo se mi tomu skoro věřit. „Bohužel tahle ideální budoucnost stojí na tvé spolupráci. Nemusím snad připomínat, že dokonce i Mikielův život."

Ta jiskřička, kterou jsem ještě před chvílí odhodlaně následovala, najednou zhasla. Měli jsme jednoduché úkoly, ale bylo nesmírně těžké se do nich pustit, když jsme na to museli být sami. Ale nešlo to jinak. Norika naprosto přesně věděla, jak nás nasměrovat tam, kam potřebovala. Snesla mě zpátky na zem. Už jsem se raději neohlížela přes rameno, abych zjistila, co si o tom myslí Michal. Bála jsem se, že by udělal nějaké zbrklé rozhodnutí. Prostě jsem se zhluboka nadechla a znovu otevřela víko.

Paže ležela na saténovém polštáři a na místě, kde mělo navazovat rameno, se kůže jakoby zatáčela do sebe, aby nedošlo k odhalení svaloviny. Natáhla jsem prsty a zlehka se jimi dotkla té napůl živé a mrtvé ruky. Reakce byla okamžitá. Zatmělo se mi před očima a po celém těle se mi rozuteklo hřejivé brnění. Mou mysl ze všech stran začaly bombardovat neznámé obrazy, plné neznámých lidí a pocitů. Nakonec se ale vše ustálilo na jednom obličeji. A já věděla, že ta černovlasá elfka je Irena – a že chce zpátky své tělo.

Dál už si toho moc nepamatuju. Zatočila se mi hlava a přišla jsem pořádně k sobě až když mě Michal posadil na lavici na nějaké venkovní terase. Ustaraně přede mnou klečel a něžně tiskl mé dlaně ve svých. Bylo to krásné a zároveň bolestivé probuzení.

„Říkala Norika ještě něco?" zeptala jsem se. „Nějak jsem přestala vnímat." Michal jen zavrtěl hlavou a zajímal se, jestli jsem něco viděla. „Poznala jsem Irenu. Ale ostatním věcem jsem nerozuměla. Jen vím, že nikdo jiný než já ji nenajde." Tohle rozhodně nechtěl slyšet. Oči se mu leskly ve světle nedaleké lampy jako skleněnky. Někdo z nás musel být ten rozumnější – a zdálo se, že to musím být já. „Ptal ses mě na slavnosti, co chci – teď už to vím jistě," vyslovila jsem tiše. „Spojím znovu Irenino tělo s její magií. Chci, abys byl zdravý a ona jediná to může zařídit." Michal se zamračil, jako kdyby měl tisíc námitek, ale žádná z nich nejspíš nebyla dost dobrá. Stále jsem z něj měla pocit, že by před vším nejraději utekl, ale to byla asi jediná věc, kterou jsem udělat nemohla. Už ne.

Michal se nakonec postavil a otočil ke mně zády. Nad námi pomalu zhasínalo agartské slunce a vytvářelo na nebi celou paletu červených, žlutých a fialových tónů. Byl to záběr jak pro malíře. Zachytila jsem si ten pohled do paměti. I s Michalem. Přece jenom to bylo naposledy.