Čaroděj z Agarty

| Kapitola 11: Chlapec, který nemínil poslušně čekat • Část první

Kapitola 11: Chlapec, který nemínil poslušně čekat

Část první – Františka

Mlčky jsme začali z terasy odnášet všechny pomůcky, které jsme použili k rituálu, zpátky do pokojů. Vypadalo to, že všichni horlivě přemýšlejí, co se mnou provedou dál, jelikož už nejspíš tušili, že má záhadná lepící schopnost nebude tak snadno rozluštitelná, jak si původně mysleli.

Kaira nakonec navrhla, že bychom měli znovu pořádně prozkoumat domácí knihovnu, a pak se zajít podívat do školní. Ostatní čarodějové souhlasili, a tak se všichni hromadně vydali do přízemí. Padaly další návrhy, ale už jsem moc nevnímala jaké. Udělalo se mi mírně mdlo, když jsem sledovala, jak čarodějové schází ze schodů a dohadují se jeden přes druhého. Nejspíš už toho bylo na mě moc.

„Fany?" zarazila se Květa před schodištěm. „Jsi úplně bledá – je ti dobře?"

Na jazyku jsem měla připravenou typickou odpověď, kladnou odpověď, následovanou úsměvem, jenže v nestřeženém okamžiku mi z něj sklouzla otázka:

„Jsem prokletá, že ano?" Čarodějka mi věnovala jeden dlouhý lítostivý pohled. Myslela si to taky – přinejmenším tuhle možnost nevyvracela.

„Nemůžeme si být úplně jistí," řekla nakonec konejšivě. „Nejdřív musíme provést pár rituálů a teprve pak budeme vědět. Rozhodně jsme všechny možnosti nevyčerpali."

Přikývla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Nejspíš bude lepší v nic nedoufat. Další zklamání už bych asi neunesla. I tohle se mnou pořádně zacloumalo – přišlo mi, že mám kolena jak z rosolu. ‚Raději bych se měla vrátit do toho pohodlného křesla v obývacím pokoji a začíst se do knihy o Agaratě – o tomhle krásném světě jako z pohádky,' říkala jsem si v duchu. ‚A až bych o ní věděla všechno, vydala bych se prozkoumat její krásná místa a tajemství jen s jediným očarovaným batůžkem na zádech. Kempovala bych ve stanu, vařila si v přírodě kotlíkový guláš a chodila se koupat do řeky. To by mi vůbec nevadilo. S bratrem jsme takhle stanovali často. I sama bych to zvládla, když už je mi to osamocení předurčeno. Ano. Nemůžu se jen tak vzdát! Přece... v tomhle světě můžu být konečně volná!'

Užuž jsem chtěla sejít do obýváku za ostatními, abych mohla začít pracovat na svém novém cíli, když v tom jsem něco zaslechla – nějaké šoupavé kroky. Květa si toho všimla také. Upřely jsme zrak ke vchodovým dveřím, kde se v mléčném bočním okénku náhle objevil stín. Hned na to někdo rozkopl dveře, až jsme leknutím vyjekly.

„A jsme doma, parchante," prohlásila Viola, když se objevila ve vchodu. Na svých drobných ramenou měla položenou obrovskou paži dalšího člověka, kterého shodila v chodbě jako pytel brambor. Dotyčný zasténal a v bolestech se překulil na záda. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Byl to Michal. Dodřený a zakrvácený.

Všichni ten povyk pochopitelně slyšeli, a tak byla chodba v okamžiku plná k prasknutí. Elena se jako první protlačila dopředu a klesla před Michala. Starostlivě se ho vyptávala na to, co se stalo a jestli není zraněný, ale on ji vůbec neposlouchal a začal se smát něčemu, co mu v té chvíli přišlo velmi vtipné. Vypadal jako blázen.

„Odveďte mi toho magora z dohledu, nebo mu ještě přihorším," pronesla temnovládkyně podrážděně. Vyčerpaně se opírala o práh dveří a nevypadala o moc lépe. Nachové vlasy jí varovně žhnuly a okolo rány na spánku přecházely pozvolna do krvavých pramínků, které se jí lepily k lebce. A na jejím bělostném hábitu se rudá vyjímala jako nějaké krásné umělecké dílo, od kterého nešlo odtrhnout zrak.