Čaroděj z Agarty

Kapitola 16 • Část třetí

Kapitola 16: Chlapec, který byl jak ze žvýkačky

Část třetí - Františka

Měla jsem ještě nějaké peníze od Kairy, takže jsem si uzeninu nad oheň koupila sama. Ale z bankovky mi pak zbylo jen žalostné množství mincí. Sfil mi vysvětlil, že maso je v Agartě velmi drahé, protože to není žádané zboží. Sám si koupil dvě klobásky jen díky tomu, že dostal něco na přilepšení od rodičů. Jinak by skončil s jednou jako já.

Dál jsme pořídili všechno potřebné na kotlíkový houbový guláš, na kterém jsme se všichni tři shodli, a vyrazili z města směrem ke Stříbrnému pásu.

Zatímco jsme pomalu stoupali vzhůru a hlouběji do hor, pokračovali jsme se Sfilem v konverzaci. Zajímalo mě, jak si vydělává a jestli by si nemohl najít lépe placenou práci, aby nemusel takhle škudlit na jídle, ale prý nachoví elfové dostávají příspěvky od státu, ze kterých se dá vyžít i bez zaměstnání.

„Musíme napravovat hříšníky – to je mnohem důležitější než nějakej flek za pár šlupek," vysvětlil mi, ale jelikož jsem si začala pomalu myslet, že se elfové na ostatních jen přiživují, rychle dodal, že někteří normálně pracují. „Já třeba dělám uvaděče na plesech a různých jiných společenských akcích. A mamka s taťkou chovají a prodávají poražené slepice. Jsou už staří a nebaví je pořád cestovat, jak to dělají mí sourozenci."

„A můžu vědět, jak vlastně ty hříšníky napravujete?" zajímalo mě, jelikož mi to stále vrtalo hlavou. Něco mi to hrozně připomínalo...

„Já myslím, že už ti to musí být jasný," prohodil zvesela, udělal pár dlouhých kroků, aby se dostal přede mě, a odhrnul si z čela vlasy pro dostatečně silný dojem. Fungovalo to. Zastavila jsem se a na jazyku už cítila tíhu slova, které se mi zrodilo v hlavě.

„Koho ti připomínám?" zeptal se Sfil s úsměvem a i když už jsem znala odpověď, má ústa ji nedokázala vyslovit. Z mého vědomí se najednou stala loutka, jejíž nitky byly spletené z neviditelné černé magie. Ty uhrančivé oči, které mě připoutaly na místě, ten krásný souměrný obličej, temné vlasy, špičaté uši a ostré tesáky obkroužené sladkým úsměvem... Takhle musí vypadat jedině...

„Čert," vydechla jsem. Sfil se zatvářil potěšeně a kývnul hlavou na znamení, že bychom měli dohnat Michala.

Přísahala bych, že v té chvíli jsem vykročila na popud magie a ne z vlastní vůle.

„Ve folkloru a různých jiných příbězích nás lidé popisují jako čerty nebo ďábly," pokračoval Sfil. Sledovala jsem, jak si s lehkostí povyskočil skoro o tři metry dopředu, jako to uměla Viola, a počkal si, než ho doženu. Naše vyšlapaná cestička už byla mnohem strmější a kamenitější, takže mi to chvíli trvalo.

„Je to celkem hrubé pojmenování, ale mě osobně to nevadí. Jsem temný elf – moje práce prostě není pěkná. Nabízím lidem lákadla, která je dovedou jedině do záhuby, když jim podlehnou. Je libo peníze? Talent a slávu? Vytouženou ženu? A co za to chci? Ále – nic velkého, človíčku..." Ani jsem se nemusela ptát na detaily. Takových příběhů jsem znala stovky.

„Agarťané nás znají, vědí, proč k nim přicházíme. Většinou naše nabídky odmítají a ze svých chyb se poučí. Ale lidé na povrchu, to je jiná lahůdka," mlasknul, jako kdyby byly lidské hříchy nějaká delikatesa. Znělo to strašidelně, ale i tak jsem chtěla vědět víc.

„A co rohy, ocas a kopyto? Jak to schováváš?" Jenže ať jsem hleděla, jak jsem chtěla, mezi kudrlinkami nic nevyčnívalo a ani z jeho kraťasů. A do té drobné tenisky by se kopyto taky nevešlo.