Čaroděj z Agarty

Kapitola 3 • Část druhá

Kapitola 3: Chlapec, který se vrátil domů

Část druhá – Michal

„Kdy už tam budeme?" vyhrkla najednou. „Nemůžu se dočkat, až tvůj svět uvidím!" S těmi slovy se nalepila na okno a plna očekávání hltala každičký vjem. Nechtěl jsem jí kazit radost, a tak jsem pomlčel o tom, že Agarta je v mnohém podobná povrchu, a že se na ni už vlastně dívá. Lidé zde žili, vzdělávali se, pracovali a umírali úplně stejně. Pouze s tím rozdílem, že jsme vždy měli mnohem větší cítění k přírodě a svému okolí. Jinak to vlastně ani nešlo, když člověk od narození žil v tak těsné blízkosti s nadpřirozenými bytostmi.

„Za chvilku budeme zastavovat," uklidnil jsem ji a také se zadíval z okna našeho kupé. Někdy si říkám, jestli není život na povrchu snazší. Narodíte se do světa bez magie, kde není třeba učit se o tom, jak uniknout ze smrtelného tance rusalek, nebo třeba jak zabezpečit dům před šotky. Když se ve vaší blízkosti ocitne upír, ani o tom nevíte, jelikož ho bez magie kolující ve vašich žilách nedokážete poznat. A i když z vás začne vysávat energii, připisujete náhlou únavu počasí nebo nemoci. Sladká nevědomost.

V každém z nás je od narození kousek magie. Příroda už to tak chtěla. Jenže když se na tento dar zapomene, když rodiče nevštípí znalosti potřebné k jeho udržení včas, v období puberty zcela vyprchá. Dá se dočasně přivolat zpět políbením od elementála, elfa, nebo i čaroděje, ale je to jen na chvíli. Jednou ztracená magie je už navždy ztracená.

Kdybych se narodil na povrchu, nejspíš bych teď studoval na vysoké škole. Jako obor bych si vybral něco s uměním, nebo třeba biologii. Chodil bych na přednášky, zahrabával se v knihovně a možná se občas i obětoval k nějakým společenským aktivitám, mezi které patřilo například bezcílné posedávání u piva. I k tomu bych se snížil. Cokoliv, jen kdybych s každým nádechem necítil, jak magie znovu prostupuje mým tělem a ztěžuje mi tak život.

Vždy, když jsem se vracel z povrchu, zaplavovaly mě podobné myšlenky. Nemohl jsem si pomoct. Magie, tohle Světlo zítřka, mi nebylo dostatečným odškodněním za to, čím jsem si musel procházet. Možná, kdyby má situace byla jiná...

Poklidné ticho v kupé najednou prořezal zoufalý táhlý zvuk. Když jsem zjistil, že tu hororovou árii inscenuje Františčin žaludek, zůstal jsem na ni hledět s otevřenou pusou. Netušil jsem, že lidské útroby umí vyloudit tak hrůzostrašné zvuky.

„Měla jsi mi říct, že máš hlad," upozornil jsem ji, ale ona se zmohla jen k rozpačitému smíchu. Obličej měla celý rudý a předloktí si tiskla zoufale k břichu. Naštěstí jsem u sebe něco k snědku měl. Než jsem odjížděl, koupil jsem si menší zásoby na horší časy. Když jsem z kabely vytáhnul pestrou škálu všemožných oplatků, zůstala Fany na tu hromadu ohromeně zírat.

„Ty máš vážně rád tatranky, co?" podotkla se smíchem propleteným mezi jejími slovy. Myslím, že podle toho množství je to snad zřejmé.

„Vyber si, kterou chceš."

„A kterou máš nejradši? Abych ti ji náhodou nezbaštila," řekla a odhalila svůj široký křivý úsměv. Nezbaštila? Takové slovo už jsem hodně dlouho neslyšel. Z hory oplatků jsem oddělal ty s arašídovou příchutí a zbytek přenechal téhle vysoké a hladové pozemšťance. Ale musel jsem uznat, že to bylo od ní nečekané gesto. Příjemně mě překvapila.

Fany nakonec spořádala oplatky, které na sobě měly nejvíce čokolády, a se zjevným spokojením, se začala vyptávat na typické pozemské otázky. ‚Bude moc vadit, když nebudu mít agartskou občanku?' a ‚Potřebuju v Agartě peníze? Protože nemám ani korunu.' Ujistil jsem ji, že si s ničím takovým nemusí lámat hlavu. Měl jsem v úmyslu ji zavést k někomu, kdo se o ni velmi dobře postará. Když už jí došly otázky o všech těch podivných pozemských pravidlech, zmlkla. Byl jsem popravdě rád, nebyl jsem zvyklý takhle moc mluvit.

Stočil jsem pohled znovu ke zlatavým polím, která se za oknem táhla ve zvlněné krajině. Na nebi se idylicky pásly načechrané mraky, skrz které vždy na krátký okamžik zasvítilo naše drobné vnitrozemské slunce a vytvářelo tak na obilí zajímavé kresby. Vypadaly jako magické obrazce, které mě vítaly. ‚Tak jsem zase doma, Agarto,' pousmál jsem se smutně, ‚má překrásná věznitelko.'