Čaroděj z Agarty

Kapitola 20 • Část druhá

Kapitola 20: Dívka, kterou ochraňoval zlatý elf

Část druhá - Františka

Mou hlavu zaplavil koktejl chemikálií, ve kterém se zdravý rozum rozpustil jak v kyselině. Nebyla jsem to vůbec já. Ovládalo mě něco cizího. Stiskla jsem Michalovu dlaň a spoutala jeho pohled v mých očích. Byla to magie, kterou jsem objevovala za pochodu.

Zahlédla jsem, jak se mírně odtáhl – jako kdyby se ještě chtěl útěkem zachránit před mým zlým kouzlem –, ale jen co malinko nadzvedl napnutou paži, propletla jsem prsty mezi ty jeho a znovu jej tak zaměstnala novým vjemem. Jeho rty se němě pootevřely, ale nezvládl říct ani slůvko protestu.

Zamrazilo mě. Jako kdybych se koupala v horkém bazénu uprostřed zimy. I pro mě to bylo všechno nové. Srdce mi bušilo až v krku a každý můj další krok byl doprovázený neuvěřitelným strachem. Ale nedokázala jsem přestat.

Zavřela jsem oči, abych alespoň trochu uklidnila můj divoký tep, a nechala jsem hlavu spadnout na stranu. Naše spojené ruce mě nabádaly ke spánku, ale já ještě nedosáhla toho, co jsem si přála. Nechtěla jsem zůstat sama.

Lehounký dotek vzápětí spočinul na mých vlasech. Pomalu sjel po pramíncích jako akrobat po lanech, a když se zastavil u ucha, otočila jsem hlavou na druhou stranu a vtiskla tak tvář do Michalovy dlaně. Byla jemná, horká a mírně se třásla. Ale poskytovala neskutečnou úlevu.

Víčka mi najednou ztěžkla a srdeční rytmus se pozvolna uklidnil. A než jsem tomu stačila zabránit, propadla jsem se do toho nejkrásnějšího spánku, jaký jsem kdy zažila.

Světlo nového dne mě konečně přimělo probudit se. Přišlo mi to, jako kdybych procitala v úplně novém těle. Všechny vjemy ke mně chodily postupně. Nejdříve to byly ty příjemné, jako pocit odpočatosti, a pak ty méně příjemné, jako tupá bolest v rameni a vzpomínka na to, jak jsem okatě sváděla Michala.

Ve vteřině jsem byla vzhůru. Rychle jsem zkontrolovala pokoj a napáchané škody, ale nikdo další se mnou nebyl. Nahlas jsem si oddechla. Jestli bych našla Michala ležet vedle sebe, netuším, co bych si počala. Vždyť jsem byla úplně mimo! Doufala jsem jen, že mu to došlo, když jsem před ním tak zničehonic vytuhla. ‚Tohle se vážně může stát jenom mě. Nikdy mi má superrychlá spací technika nepřišla jako problém, ale tohle byl sakra problém. Nejdřív jsem si ho omotala kolem prstu, a pak odpadla. Bože, nechci vědět, co si o mě teď asi myslí. Jestli ho uvidím, budu hrát blbou. Nic si nepamatuju – absolutně nic!'

Hodila jsem na sebe včerejší oblečení, protože jsem kromě noční košile nic nedostala, a odhodlaně jsem otevřela posuvné dveře. Naštěstí mé odhodlání nebylo zas tak velké, protože jinak bych si šlápla do snídaně. Kromě jídla tam byla i mísa s vodou, ručník a nějaké šaty. Porozhlédla jsem se po chodbě, ale nikde nikdo. Bez námitek jsem si přitáhla věci do pokoje.

Snídani bych popsala spíše jako oběd, protože jsem dostala nálož bílé rýže a k ní všemožnou zeleninu. Syrovou, vařenou, nakládanou... Ale co bylo nejdivnější, tak ke všemu jsem ještě měla misku s vývarem. Žádné nudle, žádné knedlíčky – prostě nic. Nechápala jsem. A raději ani nebudu popisovat mé vystoupení s jídelními hůlkami. I kung-pao u Vietnamců jsem jedla vidličkou. Achjo. Ale byla jsem ráda, že jsem měla co dát do žaludku. Ty moje hladovky nebyly zrovna dobré pro zdraví.

Na oblečení jsem vyfasovala roztomilé zavinovací šaty. Byly bílé s jemným květinovým potiskem. Cítila jsem se v nich trochu nesvá – vždy jsem nosila sportovnější oblečení a sukně do mého šatníku nepatřily. Ještě ke všemu celý dojem kazilo mé rameno v obinadlech. I tak to ale byla příjemná změna. Možná bych mohla dát šanci trochu ženštějšímu stylu.

Umyla jsem si obličej, vlasy učesala prsty a relativně sebevědomě vyšla z pokoje. Na konci chodby hned za rohem seděl temnovládce, kterého jsem potkala už včera. Michal mu říkal myslím Erin. Měl černé vlasy v culíku a podobné bílé oblečení, jako Viola.

„Dobré ráno," pozdravila jsem s úsměvem. Muž odvrátil pozornost od Rubikovy kostky, se kterou doteď zápasil a přikývl na pozdrav.

„Venez avec moi s'il vous plaît," řekl francouzsky a já na něj nechápavě vytřeštila oči. Rukou mi pak naznačil, že mám jít s ním.

Zavedl mě zpátky do místnosti se zrcadlem, ale kromě dvou strážných před vchodem tam nikdo nebyl. Ukázal mi, ať si stoupnu před zrcadlo a sám šel za něj. Něco tam zezadu na rámu šramotil, jako kdyby tam byla nějaká tlačítka. A možná jsem měla pravdu, protože jak skončil, můj odraz plynule vymizel a já se nyní dívala na slunečnou lesní mýtinu.

Temnovládce znovu ukázal, kam mám jít. Měla jsem vlézt do rámu zrcadla, tak jako včera přišla Norika za námi. Srdce se mi nervózně rozbušilo.