Čaroděj z Agarty

Kapitola 6 • Část druhá

Kapitola 6: Dívka, do které se zamiloval stínokous

Část druhá – Františka

„Čo si to zase dotiahol do nášho domu za háveď, Michal?" vztekala se Elena a znovu po něčem zoufale stříkla svým repelentem.

„Já na sobě žádného stínokouse neměl – musel se protáhnout okolo," obhajoval se.

„To teda nemohol, pretože moje ochranné kúzlo okolo domu je perfektné! Tu máš ty hnusák!" vřískla čarodějka a štítivě se ohnala rozprašovačem po neviditelném nepříteli.

Kaira si nahlas povzdechla a z kuchyňské linky si také vzala brýle. Moc jsem to nechápala, ale zdálo se, že s nimi vidí něco, co normálně vidět nejde.

„Uklidni se, Eleno," vložila se do toho tyátru také. „Nechám ho sednout na sebe a pak ho na ulici setřesu sprejem, ano? Hej, vnímáš mě?"

Elena horlivě těkala pohledem z místa na místo jako kočka a jeden z nich v rychlosti slétnul i na mě. V té chvíli dívka znovu hrůzou vykřikla, seskočila ze židle a namáčkla se do rohu místnosti.

„Okamžite dostaňte tú Mucholapku z môjho domu!" zaječela mým směrem a s křečovitě propnutou paží probodávala prstem mou hruď; dívala se na mě jako na ten nejodpornější odpad světa. Zbylé dva pohledy se na mě přilepily také a Kaira jen udiveně vydechla:

„No potěš koště."

Elena mezitím hystericky ječela, ať vypadnu, a tak jsem se dala zmateně na ústup. Vyšla jsem před dům, zavřela za sebou dveře a zůstala tam stát naprosto neschopná porozumět představení, ze kterého mě právě vyhodili. Moje situace rozhodně nevypadala moc růžově. ‚Co si teď počnu?' začala jsem všechno vidět černě. ‚Kam se vrtnu, když tu nikoho neznám a německy umím jen: Ich habe keine Hausaufgabe?'

Dveře za mými zády se po chvíli otevřely a Kaira vyšla s napřaženou rukou a sprejem, který ještě před chvílí svírala Elena. Několikrát na svou paži stříkla, zatřepala s ní a spokojeně přikývla. Pak se ale podívala na mě. Sjela mé tělo od hlavy až k patě a zadumaně se zeptala:

„Cítíš se dobře, Fany? Nebolí tě za krkem?" Chvíli jsem se zamyslela, ale žádnou bolest jsem necítila. „A když píšeš, nebo děláš nějakou drobnou manuální práci, netřesou se ti ruce?"

Znovu jsem musela zavrtět hlavou. „Proč by měly?"

Kaira se zatvářila naprosto bezradně a řekla, ať chvíli počkám. Vklouzla do domu a za chvíli už měla v patách Michala, který držel velké oválné zrcadlo z chodby. Brýle měl pořád nasazené a s jedním nadzvednutým obočím si mě zadumaně prohlížel. ‚Tak třeba to není tak hrozné, když ti dva nevyšilují,' pomyslela jsem si.

Kaira mi trochu ustaraně podala další pár brýlí a já si je se zájmem prohlédla. Nebylo na nich nic zvláštního, jen obroučky byly celé ze dřeva, což jsem ještě neviděla. Nervózně jsem si je nasadila, ale jen co jsem je popostrčila na kořen nosu, zůstala jsem stát jako zkamenělá.

Ač se zdálo naprosto neuvěřitelné, odraz v zrcadle se v té chvíli úplně změnil. Mé tělo bylo najednou pokryto všemožnými tvory, kteří tam ještě před milisekundou vůbec nebyli. Zvedla jsem obezřetně pravé předloktí, kde se držela obrovská oranžová chlupatá koule, a která na mě koukala šnečími tykadly. Za krkem mi pro změnu ležela uvelebená nějaká žlutá šupinovitá nudle a její povadlé tenoučké nožky se spojovaly na mém dekoltu, kde tvořily nehezký živý náhrdelník. Na jednom rameni mi zase seděla hromádka čehosi, co mělo na svém vrcholu chocholku jako papoušek a na druhém byla stočená nějaká housenka s hlavou podobnou sově. Dívala jsem se na všechny ty tvory, které jsem na svém těle nosila a nebyla jsem vůbec schopná dalšího pohybu.

„Co to je?" vysoukala jsem ze sebe se značnou námahou.

„Nehmotní parazitní démoni," vzal si slovo Michal. „Tomuhle druhu se souhrnně říká stínokousové. Přitahují je negativní myšlenky, na kterých se krmí. Když přestaneš myslet na špatné věci, sami odejdou, ale pokud ne, narostou a začnou způsobovat různé potíže jako třeba bolest zad, nohou, špatný zrak, nechuť k jídlu – v podstatě cokoli."

„Opravdu tě nic nebolí?" vyhrkla znovu Kaira starostlivě. „Ten krční had už je pěkně roztečenej – musíš ho nosit už tak tři nebo čtyři roky."

Všechno, co říkali, znělo naprosto neuvěřitelně, ale jelikož jsem to konečně viděla na vlastní oči, nemohla jsem nad tím jen mávnout rukou. Jenže problém byl, že jsem na svém zdravotním stavu opravdu nezaznamenávala nic nezvyklého. Z mého hlediska jsem se cítila jako vždy.