Čaroděj z Agarty

Kapitola 19 • Část druhá

Kapitola 19: Dívka, která žila ve stínu

Část druhá - Františka

Michal mi nabídl rámě, abych se mohla přidržet, a celí zmatení jsme vyšli na chodbu. Kousek opodál postával Sfil. Ruce měl založené na hrudi a nevěnoval nám ani jeden jediný pohled. Hned vedle něj byli nějací tři cizí muži, kteří na sobě měli bílá ponča se stejným zlatým lemováním jako Viola. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Všichni se tvářili vážně – a nejspíš ne kvůli tomu, že bylo tak pozdě večer.

„Co se děje?" zeptal se vzápětí Michal. „Proč máš s sebou čaroděje z klanu jako doprovod?"

„Bezpečnostní opatření," odvětila temnovládkyně stroze. „Tady to nemůžem řešit. Chvilku tu nejistotu překousni a dej se do pochodu."

„A kam? Františka by měla zůstat v klidu a ne někam chodit!"

Viola se zadívala do stropu, jako kdyby počítala do deseti. Když byla hotová, mírně podrážděně odpověděla:

„V klanu se o ni postarají stejně dobře, jako tady."

Michalovo pokřivené obočí se vyhladilo. Ještě chvíli na Violu nevěřícně zíral, ale pak se jako v mrákotách rozešel. Jedno jediné slovo stačilo na to, aby mu zacpalo pusu.

Když jsme vstoupili do temné noci, připadala jsem si jako manželka nejvyššího státníka, kterého chrání jeho ochranka. Stále mi ještě nebylo úplně jasné, co se dělo, ale když jsme za pár minut procházeli bránou, která před námi ještě ráno stála pevně zamčená, začala jsem tušit, že se rada čarodějů už nejspíš rozhodla.

Z úzkých uliček klanu začali vycházet lidé k hlavní cestě a tiše nás sledovali. Nikdo nepromluvil ani slovo. Překvapovalo mě, že jsou vůbec vzhůru a nepřišlo jim ani trochu divné, že celý průvod vede temnovládkyně. Hned za ní pak kráčel vyhoštěný aghevian s cizím nedůvěryhodným člověkem a za nimi se loudavým krokem plížil nachový elf. Čtyři postavy, které za branami rozhodně neměly co dělat.

Vzhlédla jsem vzhůru, ale nebesky modré oči už mi nevěnovaly ani kousek pozornosti. Hleděly do dálky, už dávno vystoupaly po nízkém schodišti před námi a toužily vejít do budovy, která vyčnívala nad všemy domy okolo. Nebyla příliš vysoká, všimla jsem si, že měla jen jedno patro s nízkou střechou, takovou tou se zvednutými rohy, jakou mívají čínské chrámy.

Ucítila jsem, jak se Michalův krok mírně zrychlil. Začal neúnavně stoupat po schodech, zatímco stráž nahoře už otevírala těžké dřevěné dveře. Viola jimi prošla jako první a světlo uvnitř ji doslova spolklo. Bála jsem se, že nás snad čeká nějaký další šílený portál, ale mýlila jsem se. Všechna ta zlatavá záře vycházela ze zavěšených štíhlých krystalů, které sloužily jako postranní lampy.

Chvíli jsme procházeli dlouhou chodbou, která na mě díky své výzdobě působila orientálně – skoro jako v paláci nějakého čínského císaře. Byla to dost velká změna oproti evropské architektuře celého města.

Viola nás nakonec zavedla do malého uvítacího sálu. Nebylo tam toho mnoho. Těžké vínové závěsy zakrývaly okna a v rozích pokoje stály stejné krystalové lampy jako na chodbě. Před námi se nacházela vyvýšená platforma s vysokým zrcadlem skrytým pod hedvábným přehozem a vedle něj stál nízký kulatý stolek. Na zemi před vyvýšeným pódiem pak ležely v řadě tři polštáře. Viola nás pobídla, ať si sedneme.

Sfil si kleknul vedle mě, ale když jsem se na něj otočila, odvrátil hlavu. Zdál se mi nějaký bledý, ale neměla jsem odvahu se ho zeptat. Nejspíš byl na mě naštvaný. Přiznávám, že jsem neříkala úplně pravdu a nezmínila se o všem, co mě trápilo, ale nemůže čekat, že mu vyklopím moje nejhorší vzpomínky. Sotva jsme se znali! O tom, co se mi stalo, ví jen mí rodiče a mám v plánu, že to tak i zůstane.