Čaroděj z Agarty

| Kapitola 3: Chlapec, který se vrátil domů • Část první

Kapitola 3: Chlapec, který se vrátil domů

Část první – Michal

Držela onu kamennou květinu na dlani jako něco posvátného – neznámá dívka s podivnou energií, která se zmítala v jejím těle jako uragán. Ucítil jsem tu bouři okamžitě, jen co se její velké zelené oči stočily v té restauraci mým směrem. Nechtěl jsem si zprvu přidělávat starosti, a tak jsem nechal svou zvědavost plavat s proudem, ale když se naše cesty zkřížily podruhé, nešlo podbízení osudu už déle ignorovat. Proto jsem nadhodil háček a rybka se bez větších problémů chytla. Možná to bylo unáhlené rozhodnutí, vzít ji s sebou, ale zatoužil jsem její tajemství rozluštit.

„Než dorazíme do stanice, měl bych ti asi vysvětlit pár věcí," začal jsem a Fany si sedla ještě blíž k okraji sedačky. Stačilo by malé šťouchnutí a spadla by stejně tak, jak jsem ji popostrčil do teleportačního víru. „Právě teď se nacházíme v jiném světě, který je s tím tvým velmi pevně propojený," navázal jsem, ale ani mě nenechala se znovu nadechnout k další větě. Vypadlo z ní, jestli náhodou nejsme na jiné planetě, ale musel jsem jí to bohužel vyvrátit. Zatvářila se zklamaně a její lehký povzdech mi odfouknul koutky úst do stran. „Ne, pořád jsme na planetě Zemi – respektive v ní," pokračoval jsem zcela vážně, aby si nemyslela, že žertuji. Její mozek sice začínal mírně pokulhávat za tím, co jsem právě řekl, ale musel jsem dokončit, co jsem začal. „Tohle místo se jmenuje Agarta a vaše zemské jádro je ve skutečnosti naše umělé slunce. Můžeš se k nám dostat, pokud najdeš tajný průchod, ale jinak existuje teleportační magie, jako v tom půlnočním vlaku, která je mnohem bezpečnější a rychlejší. Občas k nám sice nějaký zapálený badatel z povrchu zabloudí, ale nestává se to moc často. A většinou to ani nepřežije, jelikož jsou průchody často v teritoriích démonů." V mém příběhu se pomalu začaly objevovat postavy a Fany se to moc nelíbilo. V jejím obličeji šlo číst jako v dětské knížce.

Vysvětlil jsem jí, že všechny bájné bytosti, které dříve žily na povrchu, se přesunuly do nitra země, jelikož je lidé vyhnali nebo na ně zapomněli. Od té doby žila veškerá magie uvnitř planety nerušeně dál. Čarodějové, démoni, víly, různá jiná stvoření a nehmotné bytosti – ti všichni našli útočiště zde v Agartě.

Jelikož se na detaily moc nevyptávala a napjatě poslouchala každé slovo, vyprávěl jsem dál. Například o čarodějích, kteří umí ovládat vždy jen jeden přírodní element – v mém případě živel země –, který nás poslouchá na slovo. Také jsem se pustil do vysvětlování toho, jak chráníme obyčejné lidi před démony ať už v lidské, zvířecí nebo nehmotné podobě a udržujeme naši planetu v rovnováze a zdraví tím, že čistíme vzduch, řeky a půdu pomocí magických rituálů a občasné manuální činnosti.

„Očistu provádíme většinou z bezpečí Agarty, ale někdy vyjíždíme i na povrch. Byl jsem nějaký čas ve vašich lesích," začal jsem popisovat své ještě čerstvé zážitky, „a všude samý plast, nedopalky od cigaret a plechovky od piva. Češi sice mají rádi přírodu, ale zapomínají po sobě uklízet." Fany na mou stížnost jen pokrčila rameny a řekla, že od ní ten binec rozhodně nebyl, ale měl jsem na pozemšťany už trochu zaujatý názor, a tak jsem jí to moc nevěřil. Lidská sebestřednost tam nahoře neznala mezí.

„Takže ty si myslíš," změnila raději téma, „že tady, v Agartě, najdu odpověď na to, kdo jsem?"

„Nejspíše ano," přikývnul jsem sebevědomě. Na jejím obličeji se konečně objevil úsměv – skoro jako kdyby zapomněla, co za neuvěřitelné věci jsem před chvílí ještě říkal. Bylo mi ale jasné, že aby mou zemi pochopila, nebude stačit jen stručné shrnutí základních faktů. Nemohl jsem ji ale takhle najednou zahltit informacemi. Vypadala jako jednoduchá holka – určitě by to všechno nezpracovala. Dost o její povaze vypovídalo už jen to, že se při zmínce o démonech na ně dál nevyptávala. Na jejím místě bych rozhodně zpozorněl. Ale možná to takhle bylo lepší.