Čaroděj z Agarty

Kapitola 25 • Část druhá

Kapitola 25: Dívka, která měla tajemství

Část druhá – Květa

Viola zašla s Františkou na policii. Já se Stefanem jsme vše sledovali zpovzdálí. Neměli jsme na povrchu zařízenou identitu, a tak jsme si nemohli dovolit být zapsaní v policejní zprávě. Vyvolalo by to zbytečné otázky.

Když se temnovládkyni zhruba podařilo vysvětlit, co se stalo, poslali Františku domů. Nebyla ve stavu, kdy by mohla vypovídat. Viola ještě musela zavést policii k Mirkovi, a tak jsme se se Stefanem dohodli, že na ni počká, zatímco já jela s Fany domů

Celou dobu jsem ji držela v autobuse za ruku. Nic víc jsem pro ni udělat nemohla. Jediné, co za cestu řekla, bylo, že nechce vidět rodiče. Zamířily jsme proto k Mirkovi do bytu. Viděla jsem na ní, že touží být co nejrychleji sama. Jakmile jsem za námi zamkla dveře, šla se zavřít do ložnice. A pořádně z ní nevylezla až do pohřbu.

Když přišla policie vyslechnout Františku, vyzvídali různé věci. Zjistili totiž, že dostala výpověď a že se nenahlásila na úřad práce. Pochopitelně je zajímalo, kde se celých těch čtrnáct dní nacházela. Vymysleli jsme jí alibi, že si chtěla pročistit hlavu, a že celou dobu chodila po horách a stanovala venku. Její červený spálený obličej ještě dodával na důvěryhodnosti, takže jí nakonec uvěřili. Na otázku, proč našla bratra v podstatě okamžitě, kdy se vrátila ze svého výletu, odpověděla, že jen navštívila místa, kam s Mirkem chodívali. Když se ptali na Adrianu, řekla jim pravdu. Tu dívku nikdo neznal. Jako kdyby neexistovala. V očích policie se proto stala hlavní podezřelou – s největší pravděpodobností shodila Mirka ze skály, zamaskovala jeho tělo připravenou látkou v barvě terénu a zmizela. Motiv byl neznámý. My jsme jej ale tušili.

Pohřeb se konal v pondělí. Doprovodili jsme Františku k obřadní síni, ale dál už musela jít sama. Její kůže se už uzdravila, ale teď byla pro změnu celá sinalá. Do toho dne se rodičům vyhýbala a mluvila s nimi jen přes telefon, ale dnes už to nešlo jinak. Bála se, že ji budou vinit za Mirkovu smrt. A i když jsem jí stokrát konejšila, že za to rozhodně nemůže, dál si myslela to svoje. Bylo mi z toho těžko u srdce.

„Co řekneme Norice, až se vrátíme?" posadila jsem se na jednu z laviček, které na hřbitově byly.

„Co asi?" založila si Viola mrzutě ruce na hrudi. „Celou situaci jsme příšerně podcenili. Hned ten den, co Michal Fany potkal a řekl mi, že na ní bylo něco zvláštního, jsem to měla jít hlásit."

„Nikdo nedělá jen správná rozhodnutí," namítl Stefan. „Třeba ještě půjde nějak najít Mirkovu magii. Nesmíme to vzdávat."

„Na tyhle optimistický kecy nemám zrovna náladu," odsekla. „Už před několika dny jsem měla dostat zprávu z klanu a zatím nic. Nebýt toho pohřbu, už jsme dávno mohli bejt v Agartě a zjišťovat, kde je sakra problém. Doufám, že ste Fany včera vysvětlili, že dneska o půlnoci jedem zpátky. Jsem z celý týhle situace jak na jehlách."

Všichni jsme chtěli zjistit, proč nám klan zatím neodpověděl, ale Františka potřebovala dát Mirkovi poslední sbohem. Nechtěli jsme riskovat nějaké její další zhroucení. Už tak byla dost křehká. Bála jsem se, aby nám po tom všem byla ještě ochotná pomoct s hledáním Ireny. Ale neměla bych jí to za zlé, kdyby už s námi nechtěla mít nic společného.

Po nějaké době začali vycházet první lidé ze síně. Bylo těžké se na ně dívat. Příbuzní i Mirkovi kamarádi opouštěli mlčky hřbitov a připomněli mi tak den, kdy zemřel můj děda. Byla jsem ještě malá a pamatuji si, že jsem skoro týden nevydala ani hlásku. Každá smrt byla stejně tragická a nezáleželo na tom, kdo nás opustil. Hlavní bylo, abychom dostali šanci se s nimi naposled rozloučit. Pak už bylo vše jen v rukou času.