Čaroděj z Agarty

Kapitola 24 • Část druhá

Kapitola 24: Chlapec, který čekal na svou sestru

Část druhá - Františka

Když jsme vystoupili z vlaku, Viola konečně otevřela pusu a informovala nás o tom, že má hlad a že je ochotná ujít maximálně dvě stě metrů, než bude mrzutá. Myslím, že podle výrazu ve tváři už mrzutá byla dávno. Naštěstí se nedaleko nacházela večerka, a tak jsem je tam všechny zavedla.

Zatímco temnovládkyně ulovila jednu z posledních kuřecích baget, čarodějové se museli spokojit se suchary a sladkými sušenkami, protože všude byl propašovaný alespoň kousek salámu nebo sýra. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je pro lidi s určitými preferencemi v jídle složité koupit něco, co můžou sníst. Já jsem nějak hlad neměla – žaludek se mi zakroutil jak pouťový balónek. Dlouhou dobu jsem stála u regálu s tatrankami a přemýšlela nad tím, jestli existuje kouzlo, jak je sprovodit ze světa. Nakonec jsem vzala nějaké sušenky a když jsem se ujistila, že Vietnamka u pokladny špičaté uši rozhodně neměla, začalo mi hlavou vrtat naštěstí něco jiného.

„Jak se nachoví elfové ukrývají tady na povrchu?" zajímalo mě.

„Používají magii," řekla Květa a posadila se na lavičku před večerkou. „Ve skutečnosti vypadají pořád stejně – jen okolí ošálí tak, že vidí něco jiného. Myslím, že spousta z nich se ani nepokouší začlenit do společnosti – zůstanou jednoduše neviditelní. Ani my, čarodějové, je často nepoznáme. Spíš se oni ukazují nám, když chtějí."

„A co kouzelné brýle?"

„S těmi bys mohla vidět magii, kterou okolo sebe vytváří. Proč tě to vlastně zajímá?"

„Ale nic – jen jsem tak přemýšlela, že toho ještě strašně moc nevím."

„Časem se to zlepší," ujistila mě a pustila se do sucharů se zeleninovou příchutí. Rychle jsme dojedli a vydali se konečně za bratrem. Naše město nebylo velké, takže za pár minut jsme byli tam. Když jsem zazvonila na jeho zvonek, sušenky v mém žaludku náhle ztvrdly jako beton. Neměla jsem raději jíst nic – nervozita stahovala celé mé tělo jak obinadlo. Bratrův křik nebylo zrovna něco, co jsem chtěla slyšet. Jenže po nějaké době čekání jsem musela zazvonit znovu. A pak ještě jednou.

„Asi je někde venku," usoudila jsem nahlas. Ještě existovala jedna možnost jak zjistit, kde je. S hlasitým povzdechem jsem z batohu vytáhla můj mobil. Když po jeho zapnutí začal celý vibrovat, žaludek se mi choulil strachy sám do sebe. Ani jsem se neobtěžovala přečíst všechny ty zprávy a rovnou jsem vytočila Mirkovo číslo. Nezbývalo mi už moc baterky. Jenže mobil ani nezačal vyzvánět. Automat mi hlásil, že je číslo nedostupné.

„Má vypnutý telefon," řekla jsem ostatním trochu vyděšeně. Viola otráveně zamručela, ale čarodějové už zkoušeli vymyslet, jak bratra kontaktovat.

„Můžeš ještě zavolat rodičům, jestli o něm něco neví," navrhl Stefan. „Přinejhorším ho zkusíme najít pomocí kouzla." Přitakala jsem a vytočila mamku. Telefon zvonil jen chvíli.

„Františko?" zaznělo opatrně, jako kdyby si nebyla jistá, že jsem to já.

„Ahoj, mami," pozdravila jsem co nejpřirozeněji, ale bylo to těžké. Cítila jsem pořádně velkou vinu za to, že jsem zmizela. Nevědomky jsem se i otočila zády k mým společníkům.

„Ty ses vrátila?"

„Promiň, že jsem nikomu nic neřekla... Musela jsem –"

„Kde jsi teď?" přerušila mě.