Čaroděj z Agarty

| Kapitola 28: Chlapec, který upletl síť ze sedmikrásek • Část první

Kapitola 28: Chlapec, který upletl síť ze sedmikrásek

Část první – Michal

Mraky se pomalu proháněly po temném nebi. Seděl jsem na lavičce co nejdál od lamp, abych mohl lépe vidět noční oblohu, ale zatím mi moc štěstí nepřálo. I tak jsem ale doufal, že se oblačnost zpřetrhá. Ten den jsem potřeboval vidět hvězdy. I kdybych měl čekat až do rána. Tížily mne myšlenky a přišlo mi, že jen hvězdná obloha mohla ukázat směr, kterým bych se měl vydat.

Zaslechl jsem kroky. Nějaká malá skupinka lidí se také rozhodla ponořit do tmy, kterou blízké okolí hvězdárny poskytovalo. Svítili si na cestu mobilem, ale když jsem čekal, že projdou okolo mě dál, zastavili se.

„No je to on – fakt," řekl hlas, který jsem znal. Dotyčný obrátil ostré světlo k zemi, abychom se mohli vidět. Byli to mí spolužáci. Vlastně ode dneška už bývalí spolužáci.

„To si děláš legraci," zasmál se Martin. „Ty máš na sobě ještě oblek z promocí?"

„Nějak se mi nechtělo na byt," přiznal jsem.

„Alespoň diplom jste si mohl odložit, pane magistře," poukázala Helena rýpavě na červené desky, které jsem měl jen tak ledabyle pohozené vedle sebe. „Mysleli jsme, že jsi ještě se sestrou, když ses nám neozýval."

„Byl, ale nemohla se zdržet dlouho," opáčil jsem. Pravý důvod jsem jim ale neřekl. Květa neměla dovoleno se se mnou stýkat. Vlastně nikdo z lidí, které jsem znal. Mělo to být pro mé vlastní bezpečí, ale tušil jsem, že byli za nařízení, které jim dala Norika, vděční. Přece jenom jsem to byl já, kdo zapříčinil, že nastal v Agartě věčný, spalující den. Bez ochranných kouzel se tam nedalo žít. Někteří zůstali, ale většina obyčejných lidí byla donucena začít od znova na povrchu. Tak jako i já.

„Jdeme si s ostatníma sednout do Růže," nadhodil Martin, kvůli čemu za mnou vlastně přišli. „Znáš to – pokecat trochu o šutrech a budoucnosti... Za chvilku jede šalina, tak se zvedej."

„Promiň, ale nepůjdu."

„Proč? Vím, že moc nepiješ, ale tohle je možná poslední den, kdy uvidíš spolužáky. To tady chceš sedět sám?"

„Stačí, když se občas setkáme my tři. Kromě toho tam nejspíš bude Jitka a nechci jí kazit večer."

„A jo," uvědomil si. „Úplně jsem na vás dva přes zkouškový zapomněl. Trochu mě to zarazilo, když ste se rozešli."

„Kdybys znal její část příběhu, tak se nad tím ani nepozastavíš," rýpla si Helena. „Být kamarád nebo přítel jsou dvě naprosto odlišný věci. Když se ti uprostřed oslavy vytratí bez rozloučení kamarád, tak nad tím jen mávneš rukou, ale když na tebe přítel zapomene na romantické procházce lesem, tak už je to trošku problém."

„Vytratil jsem se jenom na dvacet pět minut," zkusil jsem se obhájit, ale nebylo mi to nic platné. Pokračovala ve výčtu mých chyb dál.

„Anebo jak sis na plese fakulty povídal celou dobu s profesorem ze základů geofyziky místo toho, aby sis s Jitkou zatančil. Anebo jak měla narozeniny a nejenom, žes na ně zapomněl, ale jako dárek jsi jí koupil gumáky."

„Stěžovala si, že nemá pořádnou obuv do terénu."

„No jo – na všechno máš výmluvu, co?" řekla pobaveně. „Ale já jsem ji před tebou varovala – moc dobře věděla, že seš environmentální maniak se zálibou ve sbírání odpadků. Ale ne – nedala si říct. Nejdřív každou oblbneš těma svýma topazovýma očima, a teprve pak jim dojde, že nejsi randící materiál. Brals ten vztah s Jitkou vůbec vážně?"

„Byla fajn – rozuměli jsme si," řekl jsem pravdu. Něco jsem k ní cítil. Alespoň ze začátku. Jenže zdálo se, že moje touha zachraňovat přírodu byla silnější než myšlenky na někoho druhého. Měl jsem jiné priority. Jiný úděl. Odlišný pohled na svět. Nedovolil jsem, aby mě mohla poznat. A tak jsem jí akorát ublížil.

„Tak samozřejmě, že byla fajn," zasmál se Martin, „když jí koupil tak praktický dárek. Mě k narozeninám zaplatil maximálně pivo. Cítím se teď kvůli tomu dost bídně. Asi bych potřeboval koupit další," pokusil se mě zlákat, ale já i přes to odmítl. I kdyby tam Jitka nebyla, tak bych nešel. Potřeboval jsem být sám.

Za všechno mohla Květa. Šest let jsme se neviděli. Jen jsme si psali, maximálně telefonovali. Byl to jen takový způsob, jak dát tomu druhému vědět, že je ještě naživu. Moc detailů jsme si nesdělovali. A pak ji najednou bez sebemenšího varování vidím sedět mezi diváky na mé promoci.

Poznal jsem ji jen díky tomu, že měla pořád stejný účes a neustále si utírala slzy do kapesníku. Vypadala pořád stejně. Tedy až do okamžiku, kdy jsme se po ceremonii setkali na chodbě. Byla totiž v pátém měsíci těhotenství. A já o tom vůbec nevěděl. Tvrdila mi, jak moc jsem se změnil, ale já jen zíral na její břicho, které bylo v porovnání s mými falešnými brýlemi a prošedivělými vlasy podstatně větší změnou.

Najednou mi přišlo, že to, co jsem celé ty roky dělal, bylo naprosto bezvýznamné. Zatímco Květa pomáhala Agarťanům najít nový domov a jeden takový si našla i ona se Stefanem, já si hrál na obyčejného studenta, který akorát tak o víkendech jezdil po lesích a čistil je pro perleťové elfy a elementály.

Nikdy se mi za to nedostalo nějakého vděku. Nejspíš to bylo tím, že věděli, kdo jsem. Ale i tak jsem to dělal. Musel jsem. Musel jsem se zaměstnat, využít každou sekundu svého života k tomu, abych dělal to, co jsem chtěl. Jenže teď jsem byl na konci. Najednou jsem neviděl ve svém snažení význam. Nechtěl jsem dál ztrácet čas studiem nebo nějakou prací. Zdálo se mi, že mám každým dnem o jeden šedý vlas navíc, a to mě naplňovalo strachem. Chtěl jsem jakkoli pomoct přírodě k soběstačnosti, jenže můj vliv byl tak nicotný... Neviděl jsem výsledky. Jako kdybych stavěl z písku. Jenže co jiného bych mohl dělat? Očistné rituály byly to jediné, k čemu jsem byl dobrý. To budu až do konce života dělat věc, která mě už nečiní šťastným?

Znovu jsem vzhlédl ke hvězdám. Doufal jsem, že v tom nekonečnu naleznu odpovědi. Nebo alespoň zapomenu na vše, co mě trápilo. Zatímco všichni pomáhali, aby se Agarťané bez povšimnutí začlenili do společnosti, já se musel skrývat. Moji pomoc nikdo nechtěl. Měli mě za přívržence ideologie, kterou Varía šířila a vlastně měli z části pravdu.

Za mými zády prošlo ještě několik málo lidí, než se obloha konečně vyjasnila. Postavil jsem se, abych mohl být té kráse alespoň o kousek blíž. Byl to pohled, který v podzemí neexistoval. Kdykoli jsem začal pochybovat o svých činech, hvězdy mne vždy ujistily, že to za to stálo. Sem jsme všichni patřili – pod jejich něžné objetí.

„Jsou krásné, i když jsme ve městě," pronesl někdo. Nevěděl jsem, že s někým sdílím tuhle podívanou. Chtěl jsem se otočit, jenže mé tělo úplně zamrzlo. Ze strachu, že by se ten okamžik rozplynul jako sen, jsem dál upínal pohled k nebi.

„Vždycky si pak vzpomenu na hvězdy," pokračoval hlas, „které jsi vyčaroval v Agartě."

„Bylo to jen smutné prchlivé kouzlo," odvětil jsem po chvíli.

„Pro mě to bylo nezapomenutelné gesto."

Zabolelo mě na hrudi. Po všech těch letech jsem si zrovna dnes musel v hlavě znovu přehrávat tu scénu – ten třpyt v jejích očích... Celý svět se se mnou začal točit.