Čaroděj z Agarty

| Kapitola 17: Chlapec, který nebyl milován • Část první

Kapitola 17: Chlapec, který nebyl milován

Část první - Sfil

Spěch mého přítele ustal až v místech, kterým se většina živých bytostí vyhýbala. Byl to malý skalní převis, na té straně hory, kam nedopadaly paprsky agartského slunce. Takových stinných míst bylo zde v podzemí mnoho a všechny spojovalo jediné – nic a nikdo tam nežil.

Vlastně někdo přece. Podobné oblasti byly prohlášeny zlatými elfy za teritoria démonů. Naše skromné tábořiště k nim naštěstí díky svým rozměrům nepatřilo, ale i kdyby tu někdo žil, byl by to maximálně jehloryt nebo strunošváb a ti nejsou vůbec nebezpeční. Tady šlo jen o to, aby se Mikiel náhodou nepotkal s některým ze svých četných sourozenců.

„Až na to slunko, tak je tu docela výhled," zhodnotil jsem krajinu okolo nás, která se koupala v odpoledních paprscích. Františka nás mezitím došla. Výšlap sem nahoru nebyl zrovna lehký, ale na holku s žilníkem na lýtku to zvládla až překvapivě dobře. Také se porozhlédla a uznala, že je na co se dívat. Saint-Colline už bylo docela maličké, zato lesy a vrcholky hor okolo šly obdivovat v celé jejich kráse.

Utábořili jsme se za pár minut. Mikiel se sice jen usadil co nejdál od nás, ale řekněme, že si taky našel pohodlné místo.

„Bude nás takhle ignorovat ještě dlouho?" špitla Františka. Oči jí pořád sklouzávaly jeho směrem. A ty moje vlastně taky. Nemohl jsem si pomoct. Dohlížel jsem na něj od té doby, co vkročil za zdi klanu a měl jsem tendenci ho ochraňovat i poté, co mě nemilosrdně přerostl.

„Nedělej si starosti. Jenom přemejšlí nad něčím, co bychom my nikdy neřešili. To dělá často." Moje odpověď ji sice moc neuspokojila, ale dál se už na nic neptala.

Bylo ještě potřeba nasbírat dříví a houby, ale na dotaz, jestli půjdeme všichni, zavrtěl Mikiel hlavou. Nevím proč jsem čekal, že půjde s námi. Musel by se stát zázrak, abych toho rozmazlence donutil k práci.

Sešli jsme s Františkou kousek níž do míst, kde se vlnil zelený koberec stromů a rozdělili si úkoly. Ukázal jsem jí místo, kde mohla nasbírat dříví, zatímco já se vydal kousek dál pro nějaké ty voňavé krásky schované v listí.

Znal jsem tenhle les docela dobře – s taťkou jsme se v okolí potulovali často. Ale to jsem byl ještě kluk. Teď už by se mnou asi nikam nešel. Byl stále ještě nabručený z toho, že jsem se neodstěhoval s nimi. Nemám tušení, kdy ho to přejde. Asi už začíná být senilní. Nechápe, že chci taky trochu žít. Nepotřebuju vést za ručičku jako dítě. Umím se o sebe postarat sám.

Do mého košíku z temné magie přistál první úlovek. Pár krásných praváků. Bohužel šlo hledání dost pomalu. Většinou jsem míval víc štěstí. Prohledal jsem typická místa u kmenů stromů a prolézal vlhkým listím, ale našel jsem už jen pár ohryzaných kousků.

Rozhodl jsem se vyzkoušet ještě jedno zaručené místo. Nacházelo se u jednoho starého stromu a většinou se tam potulovala hromada perleťových elfů. Kdybych některého poprosil, určitě by mi za pár minut koš jen přetékal. Ale jen co jsem zvedl hlavu s úmyslem vykročit, zůstal jsem stát na místě jako kdyby se mé nohy přeměnily v kořeny stromu.

Mezi hustým lesním porostem, jen kousek ode mě, postávaly dvě postavy. Jedna zahalená v dlouhé šedé kápi, která neodkrývala ani kousíček kůže, a druhá postava v podobném oděvu s tím rozdílem, že jí alespoň šly vidět končetiny a vlasy v barvě rzi.

Nemusel jsem dlouho přemýšlet na to, aby mi došlo, kdo se ke mně takhle připlížil. Ruce jedné z osob, které byly napůl lidské a napůl zvířecí, mluvily za vše.

„Zdá se, že ste zabloudili – vaše teritorium je až tááámhle daleko za Šedým pásem," upozornil jsem je kousavě. Zrzavý démon se mírně pousmál. A původním jazykem, který jsem naposledy slyšel možná tak ve škole, na mě promluvil:

„Není třeba být tak nepřátelský. Nepřišla jsem dělat problémy."

„Co chceš?" zeptal jsem se možná trochu útočně, ale sotva jsem té démonce rozuměl, natož abych ještě skládal nějaké složitější věty.

„Nabízím pomocnou ruku. Nejspíš mi nebudeš chtít věřit, ale i my usilujeme o to, aby Agarta prosperovala. Také toužíme po rovnováze energií."

Abych se přiznal, nikdy jsem s humanoidním démonem nemluvil. S jedním jsem bojoval, když byl napaden klan, ale tím mé zkušenosti končily. Zaráželo mě, že tam oba dva jen tak stáli a chtěli si povídat. Přišlo mi to dost podezřelé.

„Je mou povinností tě varovat," pokračovala zrzka. „Dnes večer přijde za tou dívkou z povrchu návštěva. Jestli chceš, aby nikdo nebránil tvému aghevianovi k návratu do klanu, necháš ji odejít s námi. Šeptající Kozoroh potřebuje nového Óramiho víc, než si myslíš. Neměj strach – dobře se o ni postaráme."

„Nevěřím ani jednomu slovu, co říkáš," pokusil jsem se ji odbýt.

„Ta pozemšťanka je pro vás všechny nebezpečná, elfe," pokračovala varovně. „Však se přesvědč sám – požádej ji, aby si sundala ochranný talisman, který nosí. Třeba mi pak uvěříš."

„Raději mi zmiz z očí, než mě naštveš," zasyčel jsem na ni už česky. Nevím, jestli uměla moji řeč, ale tón hlasu jí byl snad dostatečně srozumitelný. Naštěstí se bez dalšího vymlouvání dala na odchod a její společník ji plíživě následoval jako pejsek na vodítku.

Když zmizeli mezi stromy, na nějaké další sbírání hub jsem kašlal. Rychle jsem se vrátil zpátky do míst, kde jsem nechal Františku a zavolal její jméno. Srdce jsem měl až v krku. ‚Jestli jí ti démoni zkříží cestu, co proti nim zmůže? Je to jen obyčejná holka, kterou někdo proklel. Víc smůly už v životě nepotřebuje.'

„Sfile?" zaznělo kousek ode mě. Její velké zelené oči na mě překvapeně zamrkaly. Možná jsem vypadal trochu vystrašeně. Rychle jsem se usmál a pokusil zamést všechnu nejistotu pod pomyslný koberec.

„Moc jsem toho nenašel, ale stačit to snad bude. Radši půjdem zpátky, než se tam Mikiel upřemýšlí k smrti, co říkáš?" Nic nenamítala. Pomohl jsem jí s dřívím, které za tu chvíli už nasbírala a vydali jsme se zpátky do tábořiště. Měl jsem nutkání ohlédnout se za rameno, jestli nás někdo nesleduje, ale nechtěl jsem, aby si Františka něčeho všimla. Sám jsem nevěděl, co ti dva chtěli zrovna po ní, tak jak bych jí to měl vysvětlit?

„Neměl by zůstávat sám," vypadlo z ní po pár minutách mlčení. Její utrápený obličej mi rázem vytlačil všechny myšlenky na démony z hlavy. „Včera večer jsme se s Michalem malinko pohádali... A ve vzteku mu uklouzlo něco ve smyslu, že by se raději proměnil v kámen, než aby žil jako člověk." Zvolnil jsem krok. Cítil jsem, jak se v ní rázem nahromadil strach. „Zamluvila jsem to a víc to nerozebírala, ale nemůžu to nechat plavat. Je hrozně nešťastný – co když udělá nějakou hloupost? Slíbila jsem jeho sestře, že na něj dám pozor, ale co pro něj můžu udělat? Kdo ví, co se mu honí v hlavě?"

Dobrá otázka. Ale přimět Mikiela k nějakému dialogu ohledně jeho nitra by bylo jako kutání železa příborovým nožem. Na to se muselo oklikou.

Ujistil jsem Františku, že s ním promluvím. Jen mlčky přitakala a pousmála se, ale její srdce nelhalo – vážně měla o toho blázna strach. Až mě to zaráželo, jak moc k němu přirostla. Nejspíš v něm neviděla bytost na pomezí hmotného a nehmotného světa tak jako my všichni ostatní. A to bylo právě dobře. Na nic si před ním nehrála. Ani přede mnou. Ať si démoni říkají, co chtějí, ale tahle holka zůstane přesně tam, kde je – s námi.