| Kapitola 9: Dívka, která hledala svého patrona • Část první

43 5 4
                                    

Kapitola 9: Dívka, která hledala svého patrona


Část první – Františka

Následovala jsem blátivé šlápoty dolů do přízemí. Zdráhavě jsem se zastavila na posledním schodu, jelikož v chodbě stála Květa a někdo další, koho jsem také neznala. Všimla jsem si, že na jeho krku už také visel smaragdový talisman a ze zaprášeného obličeje na mě překvapeně zíraly obrovské tmavě zelené oči. Ten krásný výrazný odstín musel patřit jedině čaroději – o tom nebylo pochyb. To už ale Květa k dotyčnému upažila ruce a pomalým pohybem ho jako kdyby stáhla z onoho zaprášeného povlaku. Každičké zrníčko poslouchalo její tichý rozkaz.

„Dobré ráno," pozdravil mě ten mladý muž hned, jakmile byl čistý, jelikož nejspíš viděl můj bezradně zasukovaný jazyk. Také jsem pozdravila a sledovala, jak ke mně jde s nataženou rukou. „Jmenuju se Stefan," představil se. „A ty jsi?"

„Františka," vydechla jsem okouzleně a stiskla. Matně jsem si vybavila fotku, na které jsem ho poprvé uviděla, ale v reálu vypadal mnohem líp. Charismaticky spadená víčka, která dělala jeho pohled milejším, ostře řezaný nos a brada, které působily mužně a nadpozemský úsměv, od něhož jsem nedokázala odtrhnout oči. Černé vlasy mu házely nezvyklé zelené odlesky a jeho stisk byl pevný a sebevědomý. Hlavou mi prolétla myšlenka, že přede mnou právě stojí kluk mých snů. Sestoupila jsem z posledního schodu a zadívala se přímo do jeho milého pohledu. Byl asi stejně vysoký, jako já, ale to bohatě stačilo. Zatoužila bych ho poznat, i kdyby byl mnohem menší.

„A já jsem Květa," vytrhla mě ze snění Michalova sestra. „Ty jsi kamarádka Kairy a Eleny?"

„Spíš jen známá," opravila jsem ji. Byla jsem názoru, že na přátelství pár dní rozhodně nestačilo. Na druhou stranu vysvětlení mé přítomnosti se zdálo dostačující, a tak se čarodějka omluvila, že půjde uklidit po sobě ten binec. Všechen prach a bláto se jako poslušný pejsek vydali do její natažené dlaně a pokračovala tak až do prvního patra, kde zmizela ve svém pokoji.

„Co se vám vlastně stalo?" zkusila jsem započít s božským Stefanem normální rozhovor.

„Prokletí blátiváka," odvětil. „Slyšela jsi o tom někdy?" Musela jsem zavrtět hlavou. „Je to démon, který požírá rusalky a vodníky. Byli jsme s Květou v nedaleké vesnici vyřešit záhadu zabahněného jezírka. Mysleli jsme, že tam najdeme rozzlobeného vodníka nebo tak něco, ale vodník byl pohlcen a čekal tam na nás místo něj blátivák. No a ten pouhým dotykem uvrhne na vše své prokletí. Asi si dokážeš představit, jak jsme dopadli," zasmál se rozpačitě. Bylo to roztomilé. „Bohužel bez správného vybavení je na prokletí i čarodějka země krátká, a tak jsme celý včerejšek cestovali jako dva blátivé přízraky. Průvodčí ve vlaku z nás málem dostal infarkt," popisoval jejich zážitek a stále se u toho nesměle usmíval. „Jedině talisman s bílou magií dokáže prokletí sejmout," ukázal na smaragd. Napadlo mě, že bych mu ukázala i ten svůj, ale měla jsem strach, aby ho má zvláštní schopnost neexistovat nevyděsila, a tak jsem raději pomlčela a přitakala, že všemu rozumím.

„A ty jsi také čarodějka, Františko?" zajímal se. Odpověděla jsem, že jsem obyčejný člověk, ačkoli to nejspíš pravda nebyla. Byla jsem... něco. Řekla bych, že všechno, jen ne člověk.

„Tak se mi nedopatřením podařilo probudit i děvčata," sešla s těmi slovy Květa zpátky do přízemí. V rukou teď držela obrovskou hliněnou hroudu, která byla nejspíš dost těžká, jelikož se jí na pohublých pažích rýsovaly snad všechny šlachy. Její ruce v té chvíli vypadaly jako Michalovy.

Postavila hlínu na kuchyňský stůl a oprášila si z košile blátivé mazance. „Mám z toho udělat nějaký suvenýr?" zeptala se Stefana. Ten se na chvíli zamyslel, ale okamžitě dostal skvělý nápad:

„Co takhle vodník? Na památku toho, co skonal."

Čarodějka se dojatě pousmála a hned se dala do práce. Hlína pod jejíma rukama poslouchala na slovo. Jako kdyby každý její dotek byl pohlazením milované osoby. Hmota s radostí vyformovala vrásčitou vrbu a na jedné z jejích větví usadila drobného mužíčka. Když bylo dílo hotové, musela jsem se jít podívat blíž. Všechny ty detaily byly opravdu dechberoucí. Měl na sobě kabátek se šosy jako z pohádky a kalhoty s vysokými botkami. Vlnité vlasy mu spadaly na ramena a husté vousy mu zakrývaly skoro celý obličej. Čarodějové ho pak opatrně vzali a postavili do rohu místnosti. Soška byla vysoká skoro metr.

„No vidíš, Stefane," řekla Květa a pyšně si svůj výtvor prohlédla, „kdybych si nespletla talismany, přišli bychom bez bláta a neměli žádnou cennou vzpomínku."

„Pravda, ale příště vem správné smaragdy, ano?" dodal prosebně, ale nakonec se tomu oba zasmáli. Jejich pobavení ale přerušil známý hlas.

„Čo to je?" zhrozila se okamžitě Elena, jen co vešla do kuchyně. Byla ještě rozespalá a v noční košili, ale pohled na obrovského hliněného vodníka ji dostatečně probudil.

„Suvenýr," zasmál se Stefan rozpačitě.

„A váže se k němu úžasné dobrodružství," dodala Květa nadšeně. Elena se znovu zadívala na nesympatický obličej vodního elementála a šlo poznat, že by tu sošku nejraději vyhodila z okna. Očividně Michal tahal do domu různá zvířata a Květa zase haraburdí – její pokoj byl toho jasným důkazem.

Do místnosti vešla jako poslední i Kaira a Květa k ní ihned zvesela zpustila:

„Chceš si poslechnout, jaké jsme zažili na naší cestě dobrodružství?" Jenže čarodějka ohně byla bledá jako stěna. Všimla jsem si, jak se jí mírně zachvěly rty, když otevřela pusu na svou tichou omluvu.

Květa k ní okamžitě přispěchala a položila ji starostlivě ruku na rameno. Přesně to samé dělal i Michal. „Drahoušku, co se stalo?" zeptala se, jako kdyby byla její maminka. Přitom nemohla být o moc starší než já.

Kaira se ještě nějakou chvíli držela, ale nakonec se rozbrečela. Vysoukala se zebe trhané věty o tom, že Michal přijel dřív a že utekl Viole i perleťové elfce z dozoru a nikdo neví, kde teď je.

Čekala jsem různé scénáře. Představovala jsem si, jak Květa vyšiluje, jak se vyptává a vzteká, ale ona se jen mlčky odpotácela k židli a s vypětím posledních sil a vůle se do ní posadila. Doufala jsem, že se konečně dozvím, proč je jeho zmizení tak závažné, ale všichni mlčeli.

„Musel to plánovat už před odjezdem," prolomil Stefan ticho. „Měl k tomu určitě dost vážný důvod. Je už zoufalý, Květo. Na jeho místě bych také byl – musí to být velký stres."

„Já vím," popotáhla a rychle si utřela zvlhlé oči. „Půjdu kontaktovat Violu – třeba už o něm něco ví."

Její spěšný odchod zanechal místnost v tíživém tichu. Nebylo to vůbec příjemné.

„Tak sa aspoň najeme, nie?" prohlásila Elena a všichni jsme byli rádi, že to konečně někdo udělal. Kdyby tak Michal věděl, kolik protivných a trapných chvilek nám s tím svým pitomým výletem způsobí, možná by raději i zůstal.

Čaroděj z AgartyKde žijí příběhy. Začni objevovat