Čaroděj z Agarty

| Kapitola 14: Chlapec, který nosil dvě jména • Část první

Kapitola 14: Chlapec, který nosil dvě jména

Část první – Františka

Vlak se dal konečně do pohybu a bez povšimnutí za námi zanechal jeden ztracený život. V hlavě jsem měla prázdno. Nevěděla jsem, jestli to, čeho jsem byla svědkem, bylo správné, anebo ne, protože stejně tak, jako měl právo žít na mé noze žilník, toužil po životě i kopřivový hlemýžď. Vůbec se mi nelíbilo, jak to všechno nakonec dopadlo. Ale nevznesla jsem ani jediné slovo námitky. Hloupá pozemšťanka přece nerozumí agartským zvykům.

Usadila jsem se zpět do našeho kupé a mlčky pozorovala, jak si Michal našel v tašce nějakou lahvičku, smáčel s čirou tekutinou látkový kapesník a s úlevným povzdechem si jej plácnul na popálený obličej. Zarudnutí se táhlo dál, až na krk k jeho šátku, ale tím už se moc nezabýval.

„Ty asi vážně budeš temnovládce, Třešničko," prohlásila zničehonic Viola, aniž by věnovala zraněnému čaroději byť jen další sekundu své pozornosti. Nakláněla se ze sedačky k mé noze a já si konečně uvědomila, že zrůžovělé lýtko už mě vůbec nebolelo tak intenzivně, jako před chvílí. „Seš mnohem odolnější než tady císař – to je jasnej důkaz toho, že seš na temnou magii zvyklá," pokračovala. „Jen mi nejdou na rozum ty tvoje vlasy. Blonďatej temnovládce – to je teda nářez. "

„Není první ani poslední," ozval se po dlouhé době i Michal. Stočila jsem pohled na jeho půlku obličeje, která díky lektvaru už nebyla tak sevřená v křeči. „Četl jsem o tom. Někdy dokáže lidská podstata potlačit vlivy magie a elfskeho genomu, takže výskyt plavovlasých temnovládců je již zaznamenaný. Podobné anomálie se dějí odjakživa, i když nejsou příliš časté. Ty jsi toho přece jasným důkazem," dodal. Viola si uvědomila, že má vlastně pravdu, a tak jsem se zajímala, jestli má namysli její hnědé vlasy, ale můj dotaz znovu způsobil akorát pobavení na jejich tvářích.

„Míváme prostě tmavší vlasy – jedno jaký barvy," vysvětlila mi. „Zapříčiňuje to temná magie. My tady ale mluvíme o uších a zubech – o tom, co zdědíme z elfský strany. Většina temnovládců má výrazný horní špičáky a mírně zdeformovaný konce uší. Ale u mě a mojí sestry to na první pohled nepoznáš," řekla a ukázala svá drobná lidská ouška. Když se pak na mě úmyslně usmála, všimla jsem si i jejích vystouplejších špičáků, ale viděla jsem už spoustu lidí s podobnými zuby a nemyslím si, že všichni byli poloviční elfové. Každopádně na první pohled vypadala Viola obyčejně, jak to jen šlo.

„Mejch případů je ale rozhodně mnohem víc než těch tvejch, Třešničko," navázala na téma. „Vzhledově by ses spíš hodila na světlonoše. Ti jsou všichni blonďatí."

„Světlonoši jsou míšenci lidí a zlatých elfů," doplnil okamžitě Michal mou díru ve vzdělání. Nejspíš už tušil, že se mi v hrdle tvořila otázka. Bylo to od něj celkem ohleduplné. „Aktuální počet můžeš spočítat na prstech jedné ruky, jelikož jsou jejich těla velmi nestabilní a spousta z nich umírá ve velmi nízkém věku. Jsou jedním z důvodů, proč už zlatí elfové nežijí v našem hmotném světe." Za jeho stručným shrnutím nejspíš stála celá historie o elfech, ale v té chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na sebe a moji přítomnost. Cítila jsem, jak se mi hrudník svírá nedočkavostí. Jako kdybych byla jen malý krůček od cíle.

„Lásce prostě neporučíš," prohodila Viola pobaveně. „Ale abysme nezamluvili téma, Císaři – Třešnička by měla dostat Znak."

Její obličej byl napjatý vzrušením. Stejně tak, jako ten můj. Pevně jsem k sobě semkla rty, aby se v okamžiku nepozornosti nerozšklebily do dychtivého úsměvu. Vím, že v téhle chvíli bych měla ostýchavě vyjádřit své obavy a skromně odmítnout, jenže nic takového jsem rozhodně v úmyslu neměla.

„Za prvé," začal Michal poučně, „nevymýšlej lidem přihlouplé přezdívky. A za druhé – nehodlám hazardovat s jejím životem. Co když se mýlíme?"

„Nebuď posera – jeden den na otestování ji přece nezabije. Mě ses taky bál dát Znak a koukej na tohle mistrovský dílo." Lehkým mávnutím dlaní poukázala na sebe a zatvářila se jako nějaká slavná modelka.

„Jenže u tebe to bylo jisté – tvá matka je elf," oponoval.

Viola odvrátila s nezájmem hlavu a založila si ruce na hrudi. „Všemocnej císař je očividně velesrab, Třešničko." Její popíchnutí Michala napřímilo. Dokonce viditelně přehodil na jazyku nějaká slova, ale než je stačil vypustit ven, skočila jsem jim do řeči – už jsem nedokázala déle mlčet.

„Já bych do toho klidně šla. Prosím."

Michalovi málem vypadly oči z důlků a Viola práskla radostně pěstí do dlaně. „Tomu říkám kuráž! Ta holka se mi líbí! Seš rozhodně víc chlap než tady král šutrů!"

„Pro všechno na světě můžeš už mlčet?!" vyjel po ní nečekaně čaroděj. Jeho výbuch mě zaskočil natolik, že jsem okamžitě zatoužila přetočit čas a splynout se sedačkou v jedno. Viola se ale očividně bavila královsky. Právě totiž zlomila jeho trpělivost. A já jí nahrála do karet.

„Už sedm měsíců musím snášet tuhle tvou drzost a mám toho tak akorát dost! Až se dostanu do klanu, my dva jsme skončili!" ječel, ale ona jako kdyby dychtivě čekala jen na tenhle okamžik. Její pohled se slastně leskl.

„Vyhrožuj si, jak chceš – stejně ti zůstanu na krku. Kdo by tě jinak tahal z průšvihů, hm? Nebo už nejseš takový nemehlo, jako dřív? Ah, počkat, málem bych zapomněla – od čeho máš vlastně ten flíček na obličeji? Nějak mi to vypadlo," pronesla sarkasticky a prstem ho dloubla do ramene. Čaroděj se ale nehnul ani o píď. Myslím, že v té chvíli ani nedýchal. „A ty jizvy od jedovlka?" vzpomněla si ještě. „Ty sis udělal jen tak z nudy? A to nemluvím o dalších pokusech, kdy ses předváděl a nedopadlo to podle tvejch představ. Takže zavři tu svou továrnu na jedy a nech se opečovávat. Však víš – dokud nás tvoje smrt nerozdělí."

Bylo mi ho líto. Viola čaroděje s chutí vyžvýkala jako melounovou Orbitku a vyplivla na zem. Nebylo to od ní vůbec pěkné, ale jelikož Michal mlčel jako hrob, nejspíš měla pravdu. Přemýšlela jsem, jestli bych do vzniklého ticha měla něco říct – doma jsem od sebe odtrhávala bratra s mamkou, takže jsem v urovnávání hádek měla praxi –, ale rozdíl byl v tom, že v našem bytě jsem všechny znala a věděla, co na ně platí. Tady jsem byla bezmocná.

Zatímco jsem sledovala, jak si temnovládkyně vychutnávala tiché vítězství a z čarodějových vztekle svěřených dlaní se vytrácela veškerá krev, napadla mě zvláštní věc. Nejspíš to bylo tím, co před pár vteřinami řekl. Až v té chvíli mi došlo, že způsob, jakým Michal chodil, jak mluvil, jak vnímal sebe jako střed světa a jak se k němu chovali ostatní – to vše mi napovídalo, že jsem o něm ještě nevěděla úplně všechno. Moje myšlenka pochopitelně nemusela být správná, ale tušení, že před sedmi měsíci byl někým, koho i drzá Viola musela poslouchat, mi začalo hlodat v mozkovně.

Jenže atmosféra v kupé mi ani trochu nedovolovala popustit uzdu fantazie, a tak jsem přetrhla nit o úvahách, že by Michal vážně mohl být císař a rychle začala přemýšlet, jak ty dva zklidnit a přivést na jiné myšlenky. V horlivém hledání tématu ke konverzaci, zavadil můj pohled o tyrkysový baťůžek. ‚Tak s tímhle uděláš perfektní kličku, Fanynko!' pochválila jsem se za nápad a hrábla po naší jediné záchraně.