Čaroděj z Agarty

Kapitola 4 • Část druhá

Kapitola 4: Dívka, která poprvé stanula uvnitř zeměkoule

Část druhá – Františka

Brzy jsme se dostali do více zalidněné části města a já měla konečně možnost nahlédnout do výloh místních obchodů. Oči mi ulpívaly na každičkém předmětu, ale spousta z nich se nelišila od toho, co jsem znala. V obchůdku s oblečením byly ve výloze vystavené figuríny v květinových šatech, v zelinářství se lidé přehrabovali v bedýnkách s čerstvě dovezenými rajčaty a v hračkářství se na mě za sklem usmívali plyšoví zajíčci. Hned vedle nich stál velký hrad z dřevěných kostek a nad ním byl zavěšený štíhlý oranžový drak. U brány toho duhového sídla ale postávaly nějaké podivné figurky; měly rozmanité tvary i barvy jako kdyby někdo slepil různé části zvířat dohromady. Byla u nich nějaká cedulka se zvláštními znaky, ale nebyla jsem schopná ji přečíst. Narazila jsem i na obchod, který vypadal, že prodává nějaké magické předměty a byliny, ale musela jsem rychle dohnat krok mého průvodce, jelikož už na mě volal. Ve výloze knihkupectví jsem při naší rychlé chůzi zahlédla i pár německých titulů, ale zbytek byl popsaný stejnými neznámými značkami, takže jsem se vůbec nedozvěděla, jaká četba je v Agartě zrovna v módě.

„Michale, co tady používáte za písmo? Ještě nikdy jsem podobné neviděla," upozornila jsem na zvláštní skládanku čar a protáhlých smyček, které připomínaly slzy.

„Je to samopřekládací fonetická abeceda," začal, aniž by na mě otočil hlavu nebo zpomalil. „I když je napsaná v cizím jazyce, jakmile si něco přečteš, v hlavě se ti věta okamžitě přeloží do slov, kterým rozumíš. Jestli tady budeš chtít zůstat, měla by ses ji naučit – nachází se tu spousta lidí z různých končin Agarty."

„Takže ty ke mně mluvíš tímhle magickým jazykem?"

„Cože?" zarazil se a zadíval se na mě, jako kdybych spadla z višně. „Ne, vůbec ne. Copak mi nerozumíš? Kdybych mluvil hindsky, tak to poznáš," prohlásil podrážděně. Vůbec jsem nechápala, proč byl najednou tak nepříjemný. Můj výraz šel snadno přečíst, a tak trochu klidněji pokračoval: „Jsme pod Českou republikou, a tak tu mluvíme stejně, jako na povrchu. Ale je nás málo – necelých šest set tisíc – lépe se tady domluvíš německy."

„Perfektní – němčinu jsem měla jenom ve čtvrté třídě."

Michal ale mávnul rukou, že si s tím nemám dělat starost, protože když se naučím samopřekládací abecedu – zkráceně prý SPAFA – domluvím se všude psaným slovem. Trochu mě to uklidnilo.

„Jak se vlastně tohle místo jmenuje?" zajímalo mě dál. „V jaké jsme zemi?"

„V Sámsku," odvětil stručně.

„Jako... podle Sámovy říše?"

„Ano."

Hlava mi to nebrala. ‚Nejspíš budu potřebovat zasvětit do místní historie,' povzdechla jsem si v duchu. Zatím to akorát vypadalo, že se mi kupí na naučení spousta věcí a já si nebyla jistá, jestli takovou činnost můj stárnoucí mozek ještě umí.

Michal mezitím zabočil do obytné čtvrti a po pár dalších zatáčkách se zastavil před jedním velkým rodinným domkem se sedlovou střechou a terasou v druhém patře. Okolo celé stavby byla zatravněná zahrada a u plotu, kde Michal zazvonil na zvonek, se usměvavě klinkaly zlatavé narcisy a žíhané tulipány.

Ani nečekal, jestli mu někdo otevře a prošel brankou. Když jsem ji za námi zavírala, uslyšela jsem za zády cvaknutí dveří následované vysokým dívčím jekotem. Než jsem se stihla otočit, na čaroděje se tiskly dvě dívky, které nijak neskrývaly svoji radost z jeho návštěvy. Jedna z nich měla popelavě hnědé vlasy skoro až ke kolenům a ta druhá zase tak jemné a světlounké, že vypadaly jako pavučinky. Michal jim familiárně položil ruce na ramena a nasměroval jejich pozornost na mě.

„Děvčata, představuji vám pozemšťanku Františku."

„Pozemšťanku?" vyjekla blondýnka se znatelným slovenským přízvukem a s bledým obličejem si mě prohlédla. „Viola ťa zabije," pronesla skoro v mdlobách, ale druhá dívka se rozzářila a s několika kroky už tiskla moje dlaně a sladce pronesla:

„Vítej v naší čarodějnické chýši!"

Znovu jsem si prohlédla světle modrou fasádu domu s oranžovou taškovou střechou a přemýšlela, jak u nich asi vypadá vila boháčů, když tenhle skvost nazývali chýší.