Čaroděj z Agarty

Kapitola 14 • Část druhá

Kapitola 14: Chlapec, který nosil dvě jména

Část druhá – Františka

„Myslím, že bych se měla podívat, co mi Květa nabalila," začala jsem co nejvíc nenuceně a dala si batoh na klín. Nahlédla jsem se do jeho prázdných útrob a projela pro jistotu vnitřek rukou. „Můžeš mi prosím poradit, jak dostanu všechno ven?" směřovala má otázka k Michalovi. Jeho ztvrdlý pohled by snad dokázal rozrazit skálu, ale já byla odolnější než nějaká hrouda kamene. Určitě si pro sebe říkal, co ta bláznivá holka zase provádí, obrácením batohu přece jeho obsah nevysype, ale mě to bylo fuk. Hlavní bylo svést jeho pozornost jinam.

„Prostě mu nějak poruč," pronesl hlubokým, přísným hlasem. „Co já vím, jak to kouzlo sestra vymyslela?"

„Můžu to zkusit?" vyhrkla temnovládkyně nadšeně, jako kdyby předchozích pár minut vůbec neproběhlo, a přisedla si za mnou. Bez námitek jsem jí moje zavazadlo podala. Otočila ho vzhůru nohama a začala vyvolávat hesla:

„Všechno ven!" Nic. „Vysyp se!" Zase nic. „Věci nebo život!" Pořád nic, ale neubránily jsme se úsměvu nad představou, že by zrovna tenhle povel zafungoval. Michal pochopitelně nehnul ani jediným svalem.

„Tak třeba... Vyprázdni se!" zvolala napůl v žertu, ale batoh se nečekaně nafouknul. „Jako vážně?" vydechla překvapeně. „To je hroznej povel! Ale docela to sedí – vypadá to, že se ten batoh chystá udělat jeden velkej bobek!"

Vyprskla jsem smíchy. Tohle nešlo udržet – vážně to tak vypadalo!

Po chvilce rozdýchávání mi ale došlo, že ten ostře žlutý kopeček, co na nás z batohu nakukoval, byl nejspíš spacák. Strčila jsem prsty okolo něj a pořádně zabrala. Byl tam neskutečně natěsno. Viola zatím táhla na druhou stranu a žlutý spacák díky tomu začal pomalu lézt na svět.

„To je jak porod," padl další vtípek, ale tentokrát nečekaně z Michalovy strany. Tiše jsem zajásala. I když pořád vypadal vážně, podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že mé malé divadlo fungovalo výtečně.

Použila jsem na něj odzbrojující úsměv, jenže v okamžiku, kdy už se mi zdálo, že mu déle nedokáže odolávat, spacák povolil a za ním se na mě sesypala smršť předmětů jako z protržené hráze. Zavřela jsem oči a schovala se za jedinou věc, kterou jsem pevně svírala v prstech, zatímco mě všechen ostatní obsah bombardoval do paží a stehen a odpadával na zem jako sebevražední letci.

Než jsem stačila vůbec otevřít oči, Viola propukla v smích. Rychle jsem pohledem přelétla po spoušti, která se válela všude okolo a odložila můj žlutý štít stranou.

Netáhla jsem toho na zádech zrovna málo. Převážně se všude válelo oblečení, dokonce i můj kabát, ale po chvíli přehrabování jsem našla i jiné užitečné věci, jako byla baterka, hřeben, zubní kartáček s pastou a dokonce i kniha o Agartě. Začala jsem všechno zase vracet zpátky do batohu, kde předměty zázračně mizely, a narážela u toho i na zbytečnosti, které Květa snad sbalila nedopatřením. Například zobcová flétna. K čemu jako? Abych zabila nudu? Ani jsem na ni neuměla hrát.

„Tohle taky patří sestře," řekl Michal a zvedl ze země časopis na jehož titulce byly nafocené nějaké krápníkové jeskyně. Podal mi ho, já s úsměvem poděkovala a vrátila jej na původní místo. Zdálo se, že mé rozptýlení zafungovalo lépe, než jsem doufala. Viola i Michal ochotně skládali oblečení na klíně a podávali mi ho, aniž by u toho padlo jedno jediné jedovaté slovo.

Po chvíli přehrabovaní v hromadě oblečení jsme narazili na chuchvalec spodního prádla a s mírným zarudnutím jsem ho rychle nacpala do chřtánu batohu. Pod touhle noční můrou se pak válela asi dvaceticentimetrová rachejtle. Překvapeně jsme si ji všichni prohlédli, ale s pokrčením ramen skončila na stejném místě jako všechno ostatní haraburdí, nad kterým zůstával rozum stát. Byla tam například i píšťalka, jedna pletací jehlice a dokonce malá dřevěná krabička s nějakým mrtvým motýlem. Michal nad tím vším jen vrtěl hlavou.

„Ty krámy si sestra určitě zapomněla vyndat. Na co by někdo potřeboval na cestách kancelářskou sešívačku? Anebo tohle – co to je – záclona?" Zprvu to vypadalo jako záclona, ale když látku lépe rozdělal, všechny ty bílé krajky rozhodně nepatřily pověsit na garnýž.

„No to je mrcha!" vyjekla Viola. „Tohle jsem jí dala letos k narozeninám!" Michal si konečně uvědomil, že to, co v ruce držel, byla krajková noční košilka jeho sestry a než jsem stačila mrknout, podával ji Viole zmuchlanou v kuličce a se sinalou tváří sledoval, jak ji zase rozmotává a vystavuje všem na obdiv.

„Určitě ji na sobě ani jednou neměla," stěžovala si a najednou o něco důvěrněji dodala: „Radila jsem jí, že v tomhle hadříku ji Stefan určitě nepřehlídne, ale očividně mý dobře míněný rady nedopadly na úrodnou půdu."

„To mi chceš říct," promluvil zaraženě Michal, „že je Květa zakoukaná do Stefana? Já myslel, že vy dva jste... pár. Nebo něco na ten způsob." Cítila jsem, jak mi ztuhl každičký sval v těle. To, co následovalo, jsem nechtěla slyšet.

„No... když za mnou dolejzá hezká tvářička, tak neodmítnu," pousmála se. „Ale nejsem zlodějka – to pozor! K tomu jsem Květě pořídila tuhle žhavou krajkovou zbraň! Ale jak tak koukám, nemá koule na to, aby ji použila. Smutný. Asi to máte v rodině."

Tak a bylo to. Jako když kvůli jednomu hořčáku skončí celá voňavá houbová polévka v záchodu. A jelikož už jsem v rukávu neměla nic tak zajímavého, jako kouzelný baťůžek, popadl Michal svou tašku a vystřelil z kupé jako ta rachejtle.

Zůstala jsem zkoprněle sedět, neschopna rozhodnout se, jestli bych měla běžet za ním, nebo zůstat s Violou. Rozhodně poskytovala větší bezpečí pro mou osobu, ale byla jsem na ni naštvaná za to, co udělala s kopřivákem. Michal mi byl naopak jako společník sympatičtější, ale už mě nenapadalo, jak ho znovu uklidnit.

„Neboj, vychladne a počká na nás na nádraží," chlácholila mě temnovládkyně, zatímco mi podávala krajkové negližé. Bezmyšlenkovitě jsem ho přidala k dalším předmětům.

„Musíš ho pořád takhle pošťuchovat?" vyhrkla jsem a Viola se mému zoufalému pohledu pousmála.

„Musím – toho pocitu svobody se prostě nejde nabažit. Dřív to bylo jen samé ‚Pane Mikieli' a ‚Dovolte mi, Órami', ale teď se k němu můžu chovat jak jen chci. A vidět ten jeho vzteklej obličej je tak příjemný, jako masáž chodidel od Stefana."

Snažila jsem se její poznámku ignorovat. Ale bylo to těžké. Hrozně těžké. Ale co jsem čekala? Že do mě bude Stefan blázen od prvního okamžiku? Že počká, až se vrátím do čarodějné chýše, abychom mohli započít náš společný pohádkový život? Leda tak houby s octem, Fanyko. Ten princ už nejspíš měl svou princeznu – pěkně krutou, drzou a nevděčnou, která si ho vůbec nezasloužila.

Ale o to tady vůbec nešlo. Má hlava si zase vzala dovolenou od stresu tím, že si vysnila závěr mého příběhu se šťastným koncem. Někteří prostě mají štěstí a jiní ne. Já si to své nejspíš vyčerpala už tím, že mě Michal objevil a přivedl do Agarty. To mi muselo stačit.

„Co je to ‚Órami'?" zeptala jsem se, jelikož mi to neznámé slovo vrtalo hlavou. „Další přezdívka?"

Viola zavrtěla nevěřícně hlavou. „Voni ti to neřekli? Ha! To jsou ale poserové!"

„Co mi měli říct?"

„Vlastně nic – Michal totiž nechtěl, aby se to nějak šířilo." Její potutelný úsměv mi ale prozrazoval, že ona jeho přání rozhodně respektovat nehodlá.