Čaroděj z Agarty

Kapitola 6 • Část třetí

Kapitola 6: Dívka, do které se zamiloval stínokous

Část třetí – Františka

Pokusila jsem se opatrně ohmatat srst té oranžové koule, co se držela mé ruky, ale prsty mi tou potvůrkou projely, jako kdyby tam vůbec nebyla.

„Každopádně záhada zatoulaného stínokouse v našem domě je vyřešena," prohlásil Michal vítězně. „Očividně si z tebe jen dělají odpočívadlo – což není zrovna časté –, ale díky tomu jsi s nimi mohla vejít dovnitř. Kdyby se na tobě krmili, ochranné kouzlo by jim nedovolilo vejít."

Přikývla jsem, že tomu rozumím, a dál se soustředila na ta podivná stvoření, která si údajně dělala z mého těla hotel.

„No nic – stínokous jak stínokous," povzdechla si Kaira a zatřepala se svým sprejem. „Elena je nesnese, tak roztáhni ruce a dostaneme je pryč."

Poslušně jsem upažila a vzápětí už chladivé kapičky onoho magického repelentu začaly dopadat na mou kůži. Zvířátka překvapeně pomrkávala a uhýbala vodě, ale Kaira na ně stříkala tak dlouho, dokud se s pískotem a kvičením nepustila a neodpelášila pryč. Bylo zábavné sledovat, jak na těch svých drobných nožičkách berou do zaječích.

Za chvíli jsem už na sobě neměla skoro žádného nezvaného nájemníka – tedy až na poslední potvůrku obmotanou na mém levém lýtku. Vypadala jako liška v kostýmu lva, kterou někdo natáhnul jako těsto. Za krkem měla zrzavou hřívu a na konci dlouhého ocásku huňatou kouli, kterou zuřivě mrskala, když na ni dopadla voda. Vydávala zvláštní pištivé „vrrru, vrrru" a kdykoli její špičatá ouška zaslechla další šplíchnutí, zavřela před ní své ametystové kočičí oči. I když jí repelent viditelně nedělal dobře, za nic na světě se nechtěla pustit. Kaira si povzdechla a něco zamumlala, ale zvířátko svíralo mou nohu dál, jako kdyby to byl nejcennější majetek, který vlastnilo. Zaznělo další bolestné „vrrru", když se mé tělo naprosto podvědomě vydalo o krok vzad. Chvíli jsem přemýšlela, proč jsem to udělala, ale neměla jsem pro to jiné vysvětlení, než že se mi toho stvořeníčka zželelo.

„Neexistuje nějaká technika, jak si stínokouse ochočit?" zeptala jsem se naivně a oba čarodějové na mě překvapeně zamrkali. Pak si vyměnili tiché pohledy a propukli v nekontrolovatelný smích. Kaira se popadala za břicho stejně tak, jako na té fotce a Michal si zakrýval pusu rukou jako puberťačka, která se stydí za své křivé zuby. Ale kdo ví, jestli je má opravdu křivé – tohle bylo poprvé, kdy se v mé přítomnosti takhle moc smál. Možná až příště prohlásím nějakou další hloupost, zapomene se schovat za svou dlaň.

„O ochočování stínokousů jsem jaktěživ neslyšel," přiznal po chvíli Michal a rychle si utřel vlhké oko od smíchu. „Ale tebe mají z neznámých důvodů rádi, takže to asi nebudeš potřebovat. Tady ta potvůrka," ukázal na liškolva, „se jmenuje žilník. Obmotává se okolo lýtek a než si najde partnera, je naprosto neškodný. Bohužel až se ti nastěhuje jeho vyhlédnutý druh i na druhé lýtko, připrav se na křečové žily."

Kaira zavrtěla nechápavě hlavou. „Ty si taky pamatuješ kdejakou havěť." On na to odpověděl jen pokrčením ramen, jako by to byla samozřejmost.

Zadívala jsem se dolů do těch obrovských očí mého žilníka, jak se úzkostlivě držel, a ve zrychleném tepu jeho drobného srdíčka pohyboval vousky. Svým způsobem byl rozkošný. Ale především byl sám – stejně tak, jako já. Nemohla jsem se ho jen tak zbavit, když mě potřeboval.

„To nevadí," prohlásila jsem nakonec, „s křečovými žílami dokážu žít." A s tímhle rozhodnutím jsem si pořídila velmi nezvyklého domácího mazlíčka. Bohužel díky němu se mi Elena vyhýbala ještě víc než předtím.