Čaroděj z Agarty

| Kapitola 6: Dívka, do které se zamiloval stínokous • Část první

Kapitola 6: Dívka, do které se zamiloval stínokous

Část první – Františka

Každý schod pod našimi kroky zlehounka zapraskal. Chodba v patře tvořila okolo schodiště velké písmeno L a rychlým pohledem jsem spočítala pět dveří, z čehož byly jedny prosklené a vedly ven na terasu.

„Tady je koupena," ukázala Kaira na první místnost. „Hned vedle mám pokoj s Elenou já. V dalších dveřích spí Michalova sestra a Viola no a na konci Stefan s Michalem. My tě zatím ubytujeme zde," řekla a vešla do třetích dveří. Ostýchavě jsem ji následovala do pokoje Michalovy sestry a můj první dojem z něj byl poměrně rozporuplný. V pravé půlce místnosti se nacházela výstavka snad úplně všeho. Komoda naproti posteli byla zaplácaná všelijakými předměty od keramických veverek, přes plyšové zajíce až po blyštivé exempláře vzácných kamenů a jako třešnička na dortu byla celá stěna nad všemi těmi poklady polepená fotografiemi. Zato vlevo stálo jen to nejpotřebnější, což byla skříň, postel a lampička na nočním stolku. Dva naprosto odlišné světy. Něco ale přece jen měly společné – obě části místnosti měly svou knihovničku, která praskala ve švech.

„Viola tady nebývá moc často, takže si můžeš zabrat její postel," ukázala Kaira vlevo.

„Kdo je vlastně Viola?"

„Známá od Michala a jeho sestry," odvětila, zatímco jsem vešla dovnitř a posadila se na svou pronajatou postel. Povlečení bylo sešité ze čtverců modře sladěných látek a působilo na mě trochu hypnoticky. Na opravdu krátkou chvíli jsem přestala vnímat, co mi Kaira říkala – občas jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách –, ale naštěstí si mého výpadku nevšimla.

„Moc toho s sebou nemáš, co?"

„Co?"

„Oblečení, osobní hygiena?"

Zadívala jsem se na kabát, který jsem s sebou pořád nosila a z kapsy vytáhla peněženku s doklady, jízdenkou a poslední zbylou pětikorunou, mobil, balíček kapesníků, dva kaštany z minulého roku, klíče od bytu a pytlík s mentolkami. Nakonec jsem si ještě vzpomněla, že mám na ruce hodinky a pod jejich páskem náhradní gumičku do vlasů – občas jsem si stahovala přední vlasy dozadu. S oblečením, co jsem měla na sobě, to byl můj veškerý majetek. Musela jsem se tomu zasmát.

„Aspoň dobrou náladu sis nezapomněla přibalit," prohodila Kaira pobaveně a vydala se ke skříni vedle knihovny. Všechen její skromný obsah shrnula na jednu stranu a vzniklý prostor nabídla mně. „Violino oblečení ti asi půjčit nemůžu, je docela háklivá, co se týče jejích věcí, ale s Elenou určitě najdeme v našich skříních něco, co bys mohla nosit. A nějaký šampon a kosmetiku navíc určitě taky dáme dohromady."

„Děkuju," pousmála jsem se, „ale líčení opravdu nepotřebuju – ručník a šampon mi budou bohatě stačit."

„No, jak chceš, ale krása by se měla něčím podtrhnout, aby ji lidé nepřehlíželi."

Chtěla jsem jí vysvětlit, že okolí nikdy nevěnovalo pozornost tomu, jak vypadám, ale nakonec jsem se jenom usmála. Kaira pak odešla pro nějaké to oblečení do mé poloviny skříně, zatímco jsem dostala šanci porozhlédnout se víc po pokoji. Zvídavě jsem zamířila na druhou stranu v domnění, že z vystavených fotek zjistím, jak vypadá Michalova sestra. Nejspíš jsem ji našla hned na první společné fotce, kde se opírala o jeho rameno. Měli podobné oči a vlasy, ale jinak moc jako sourozenci nevypadali. Rozhodně ne tak, jako já s Mirkem. Před nimi stála Kaira s Elenou a vedle nich nějaký mladý muž – možná to byl ten Stefan, o kterém se zmiňovali. Dál jsem našla na zdi hromadu zábavných momentek a nepovedených póz všech obyvatel tohoto domu, takže jsem se neubránila úsměvu. Například na jednom snímku děvčata nejspíš něco pekla a Elena byla celá poprášená moukou, zatímco Kaira se opodál svíjela v neutichajícím smíchu. Nebo spící Michal s hlavou zabořenou mezi stránky otevřené knihy.

Zatímco jsem pohledem brouzdala po všech těch obličejích, na jednom z nich se mé oči zastavily. V modrém patchworkovém povlečení, které bylo hned za mými zády, ležela mladá žena a před ní hromada posmrkaných kapesníků. Měla hnědé vlasy stažené v culíku a díky rýmě ještě více nepřehlédnutelný nos. Zajímalo mě, jestli byla tahle Viola obyčejný člověk, jelikož se o ní Kaira nezmiňovala jako o čarodějce. Jisté bylo jen to, že jsem o ní moc informací neměla. Ale pokud do čarodějné chýše zavítala jen zřídkakdy, asi ani nebylo nutné se po nich pídit.

Najednou jsem zaslechla nějaké vysoké zaječení. Rychle jsem vyšla na chodbu, stejně tak jako Kaira, a se zmateným pohledem jsme zamířily do přízemí. Když jsme vtrhly do kuchyně, Elena stála na židli a svírala v ruce nějakou lahev s rozprašovačem. Zběsile s ním stříkala okolo sebe, jako by se snažila zabít nějaký otravný drobný hmyz. Michal zatím něco hledal ve své tašce, a když to našel, nasadil si nalezené brýle na nos. V té chvíli jsem si všimla, že Elena je má taky. ‚To mají všichni tak špatný zrak?' napadlo mě jako první.