Čaroděj z Agarty

Kapitola 28 • Část druhá

Kapitola 28: Chlapec, který upletl síť ze sedmikrásek

Část první – Michal

„Květa mi prozradila, že je tohle tvé oblíbené místo."

„Proč jsi tady?" odsekl jsem najednou vztekle. „Proč na mě mluvíš? Vyhnal jsem tě z hlavy a zničehonic se mi do ní zase plížíš? Jaký to má smysl, když stejně zmizíš?"

Mlčela. Jestli to byl jen nějaký žert, tak byl nelidsky krutý.

„Ublížils mi," pravila po chvíli smutně. „Agarta pro mě byla jedinečným místem, ale tys to neviděl. A já... Já zase ublížila tobě. Netušila jsem, jak moc se trápíš. Tehdy jsem byla jen plná smutku a beznaděje – nechtěla jsem žít ve světě, který můj bratr navždy opustil. Doufala jsem, že by z mé smrti mohlo vzniknout alespoň něco dobrého."

„Taková hloupost!" vykřikl jsem naštvaně a konečně se otočil. Ale všechen ten vztek se okamžitě rozplynul. Všechny námitky, výčitky, všechna hořkost i bolest, které jsem za celou tu dobu nastřádal, najednou vybledly. Stála tam. Jemné světlo lampy se dotýkalo jejího obličeje, ale mě přišlo, že sama zářila jako slunce. Byl to pohled, ve který jsem přestal doufat, že ještě někdy v životě spatřím.

„Byla to hloupost," pousmála se a smutně sklopila zrak. „Odpusť, že jsem po tobě něco takového chtěla."

Pocity, co jsem tak pečlivě odhodil do koutu mé mysli, začaly nečekaně znovu vylézat na světlo. Než jsem si to stačil uvědomil, stál jsem od ní jen na vzdálenost paže. Srdce mi bilo jako rezavý stroj, který se znovu probudil k životu. Skřípavě naříkalo, doslova žadonilo po tom, co jsem mu celé ty roky odpíral.

„Proč jsi přišla?" zeptal jsem se znovu. Hlas se mi třásl. Bál jsem se její odpovědi. Chvíli si dala na čas, než správně zformulovala slova. Pak ale sebevědomě zvedla hlavu a řekla:

„Plánujeme vybudovat novou Agartu. Lepší. A já se tě přišla zeptat, jestli toho chceš být součástí."

Splašený pulz v mých tepnách se znovu zpomalil. Bolest na hrudi se ještě více prohloubila. Tušil jsem, že něco podobného zazní, ale nechtěl jsem mít pravdu. „Možná uběhlo hodně času," vyslovil jsem chladně, „ale ne dost na to, abych změnil svůj názor. Nelituji toho, co jsem udělal. Tahle planeta nepotřebuje Agartu. Svět se musí spojit, ne znovu rozdělit."

Františka smířlivě přitakala. „Myslela jsem si, že to řekneš. Ale i tak jsem to chtěla zkusit."

Věnovala mi jen letmý pohled než se otočila k odchodu. Udělala několik málo kroků a já myslel, že se z toho na místě rozpláču. Chtěl jsem ji zadržet – celé mé tělo netoužilo po ničem jiném! Ale nemohl jsem... Jen by mi proklouzla mezi prsty. Nechtěl jsem znovu zažít tu beznaděj, tu bolest.

Najednou se ale zastavila. Vypadalo to, že měla ještě něco na srdci, jen mi to nedokázala říct do očí.

„Na tenhle den... jsem skoro rok a půl čekala. Nechtěla jsem ti jen tak vběhnout do života, který sis vytvořil. Květa mi říkala, že konečně děláš to, co jsi chtěl a co tě baví. Byla bych jen na obtíž. A tak jsem se rozhodla počkat. Očividně to ale bylo zbytečně."

Zarazil jsem se. „Jak... Jak to myslíš? Pomáhala jsi přece celou dobu Norice, nemám pravdu?"

„Ke konci už ne...," hlesla zklamaně. „Narodila se totiž nová dvojčata – nová naděje pro Agartu. Myslela jsem, že se s tím smířím – přece jenom jsem úspěšně předala žezlo dál –, jenže po tom, co jsem viděla, co jsem díky té moci dokázala..." povídala napůl radostně i bolestně o části jejího života, kterou jsem neznal. „Proto jsem za tebou přišla. S naprosto sobeckou a krutou žádostí – odpusť mi to. Doufala jsem, že kdybych tě nějak přesvědčila – přivedla na naši stranu –, mohla bych být součástí toho všeho znovu. Mohla bych nějak pomoct."