Čaroděj z Agarty

Kapitola 21 • Část druhá

Kapitola 21: Chlapec, který se rozhodl žít ve vězení

Část druhá - Michal

Vězení v klanu se nacházelo kousek vedle paláce. Bylo to malé kamenné stavení, které se zřídkakdy využívalo. Popravdě jsem uvnitř nikdy nebyl. A ani ve snu by mě nenapadlo, že tam poprvé vkročím, abych navštívil mého přítele.

Sfil seděl na lavici v jedné ze tří cel a zíral malým zamřížovaným okýnkem ven. Manfis Lukáš zůstal i se strážným u vchodu, takže jsme v celém vězení zůstali sami dva. Stál jsem před celou a i když mě Sfil určitě musel vidět, neotočil se. Nic neříkal. Ani já netušil, jak začít. Nebyl jsem si ani jistý, jestli se na něj zlobím nebo ne.

„Je pro mě těžké tě tady tak vidět," řekl jsem nakonec. „Chtěl bych tě ujistit, že to všechno dopadne dobře, ale nejspíš bych ti lhal." Obličej se mu při mých slovech svraštil, jako kdyby právě ucítil v ústech něco kyselého.

„Zbabral jsem to – nemusíš si vymýšlet žádný pohádky," odsekl. „Je úplně jasný, co se stane. Mě vyženou pryč a tebe si tu nechají."

„To nemůžeš vědět." Má odpověď ho ale pobavila.

„Já to vím. A ty taky, jen se snažíš hrát na všechny divadlo, abys pak nevypadal moc povýšeně, až tě zvolí za Óramiho. Nakonec dostaneš to, cos tak moc chtěl. Zkus vypadat trochu šťastněji." Bohužel měl Sfil pravdu. Tohle naše setkání bylo dost možná poslední. Klan mě potřeboval – ačkoli se to mnohým nelíbilo.

„I když se nejspíš stane to, co tušíš, netěší mě to. Když odejdeš, nikdo mi tu nezbude. Jsi můj nejlepší přítel." Jenže Sfil se znovu odmlčel. Bylo to podivné a dlouhé ticho. Trochu mě to nahlodalo. „Je snad ještě něco, co bych měl vědět? Proč nic neříkáš?" V té chvíli se na mě konečně podíval. Najednou už jsem nechtěl znát odpověď. Jenže bylo pozdě.

„Jsme my dva vůbec přátelé, Mikieli? Řekni? Protože já si teprve až teď začínám uvědomovat, že jsem si celou dobu asi jen něco nalhával. To, jak ses otevřel Františce, jak jste spolu mluvili jako sobě rovni – se mnou jsi nikdy tak nejednal. Byls milý a všechno, ale spíš jsem pro tebe byl jen další z mnoha učitelů, který jsi měl. Učil jsem tě jen něco zábavnějšího než všichni ostatní."

„Já... ti nerozumím. Nikomu na světě nevěřím tak, jako tobě." Jeho smutný pohled se znovu odvrátil, ale já pokračoval zoufale dál. „Netušil jsem, že ti nějak ubližuji. Kdybys něco naznačil, změnil bych se. Františka mi hned na rovinu řekla, co dělám špatně. Možná proto se ti může zdát, že se k ní chovám jinak. Ale i pro tebe se můžu změnit. Už chápu, že v očích lidí mám spousty chyb. Stačí jen říct, co chceš." Přistoupil jsem k mřížím a uchopil je. Cítil jsem z nich mocná kouzla, která z vězně vysávala magii, aby ji nemohl použít k útěku. Ale i kdybych ho propustil, znamenalo by to to stejné. Dnes jsem se loučili. A trhalo mi to srdce.

„Mikieli," promluvil po chvíli tiše, „i když jsem ti pomáhal, nikdy jsem nechtěl, aby ses do klanu vrátil. Dělal jsem to jen kvůli tomu, abys měl pro co žít. Chtěl jsem, abys sám poznal, jaká hloupost to je. Že ti jen vtloukali do hlavy bludy, abys pak dělal, co chtějí. Nejspíš se mnou nebudeš souhlasit, ale tvé prokletí bylo tvým největším štěstím – drželo tě dál od tohodle vězení." Sfil se na krátkou chvíli odmlčel. Dával mi čas na to, abych pochopil, co mi chce mezi řádky říct. A vůbec se mi to nelíbilo. Naznačuje snad, že to já jsem ve vězení a ne naopak? „Klidně se na mě můžeš zlobit, stejně je to jedno. Jen chci, abys věděl, že jsem ti chtěl být dobrým přítelem. Odpusť mi, že jsem to tak zvoral."

Netušil jsem, co mu na to říct. Měl jsem chuť na něj vzteky něco vykřiknout, ale s vědomím, že právě tohle budou má poslední slova, jsem všechnu tu hořkost spolkl.

„A ty mi odpusť," vyslovil jsem nakonec, „že jsem tě bral jako samozřejmost."

Později toho dne jsem pochopil Sfilova slova. Manfisové rozhodli, že pokud projdu zkouškou čistoty, zvolí mne do funkce Óramiho. Ale i kdybych selhal, zdůraznili mi, že je pro mě nebezpečné potulovat se jen tak po Agartě, a že bude nejrozumnější zůstat za zdmi klanu. Jaká ironie. Ještě před sedmi měsíci mě hnali pryč a teď, když nemají nikoho, kdo by se staral o posvátné rituály, je jim dobrý i pošpiněný aghevian. A přesně takhle se během několika málo sekund stalo z mého domova vězení. Vlastně to možná bylo vězení odjakživa, jen jsem to neviděl.