Čaroděj z Agarty

| Kapitola 10: Chlapec, který nic nevěděl • Část první

Znovu vás zdravím!

Chtěla bych vám představit Strangiez, kterou se mi podařilo naverbovat jako beta čtenářku a korektorku. Sama je velice talentovaný robůtek, takže mrkněte i na její tvorbu ;)
Celá tato kapitola je věnována jí, jelikož si přála díl z pohledu jiné postavy a nakonec jej i vypilovala k dokonalosti. Moc ti za to děkuji, Strangie, a také za všechny tvé povzbudivé komentáře, bez nich bych si nejspíš psala jen pro sebe :D
Jsem zvědavá, co naše spolupráce nakonec vyplodí a moc se na to těším :)

Kapitola 10: Chlapec, který nic nevěděl

Část první – Mirek

Zavřel jsem dveře od svého bytu a vrátil se do kuchyně. Sesunul se do židle a ještě jednou si prohlédl stůl, kde ležely dva hrníčky a dva talířky od dnešní snídaně. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Zůstala. Vážně tady přes noc zůstala! Po tváři se mi rozutekl až dětinský úsměv a v očích se mi udělalo nezvykle vlhko. ‚Tak tohle je ono?' ptal jsem se sám sebe. ‚Tohle je to štěstí, které jsem tak dlouho hledal? Opravdu je ta dokonalá dívka, která právě odešla, mojí dívkou? Tohle snad musí být sen!'

Vyskočil jsem zase na nohy a začal se culit jak puberťák. ‚Musím to udělat. Musím jí hned napsat, že už teď mi hrozně moc chybí. I kdyby si měla myslet, že jsem zamilovaný blázen – ale přesně to také jsem.'

V euforii jsem skočil v ložnici na postel a hrábl po mobilu na nočním stolku. Otevřel jsem zprávy a... ztuhl. Málem jsem na to zapomněl. Ten strašák tam pořád byl. Ta tříslovná zpráva od mé sestry: Beru si volno.

Esemeska přišla o půlnoci z úterý na středu. Nedával jsem tomu moc velký význam, ale když jsem se jí chtěl na druhý den zeptat, kam vlastně odjela, nezvedala mi telefon. Říkal jsem si, že nejspíš má mobil vybitý, nebo vypnutý, jelikož chce chvilku klidu, ale už mi to docela začínalo vrtat hlavou.

Znovu jsem vytočil její číslo a přiložil si přístroj k uchu. Stále nedostupná.

„No tak Flo, tohle mi nedělej," zamumlal jsem a zkusil zavolat raději mamce. Hodiny v kuchyni ukazovaly ještě před chvílí pár minut po osmé, tak jsem se modlil, aby už byla vzhůru. V pátek večer si většinou zašla s kamarádkami z práce do baru a v sobotu ráno vstávala nejdřív v jedenáct.

„No? Co je?" promluvil ke mně její rozespalý hlas.

„Čau mami, už jsi vzhůru?"

„Zkus hádat, Sluníčko," prohlásila s neskrývaným podrážděním v hlase.

„Promiň, ale tohle už nepočká. Můžeš mi prosimtě říct, kam ségra jela na tu dovolenou? Nebere mi telefon."

„Co? O tom nic nevím. Já myslela, že je u tebe. Od úterka se nevrátila domů."

V ten okamžik jako by se celý svět prudce zastavil. Tikot hodin, bzučící lednička, auta za oknem, a dokonce i můj bezvýznamný dech – vše utichlo. Ta krátká chvíle, těch několik hrůzostrašně poskládaných slov, dokázaly naprosto převrátit vše, co jsem si okolo sebe tak pečlivě vybudoval.

„Cože?" vydechl jsem. Ten přiškrcený hlas snad ani nebyl můj. „A volala jsi jí?"

„Je dospělá – nebudu ji pořád hlídat."

„A to tě nenapadlo, že se jí mohlo něco stát? Že jí někdo ublížil?" zpustil jsem hystericky, jelikož mě její lhostejný tón pekelně dráždil.

„Přestaň vyvádět – jí se nemůže nic stát."

„Jak můžeš být tak klidná? Zmizela ti dcera!" Všechen ten vztek a strach mě postavili na nohy. Ale to nestačilo. Musel jsem přebytečnou energii vybít ještě pěstí do nejbližší zdi. „V-víš ty co? Hned budu u vás a něco vymyslíme!" Ani jsem jí nenechal prostor pro námitky a hovor ukončil. Byl jsem vytočený z toho, jak lehkovážně celou situaci brala. ‚Vždyť je to její dcera probůh! Já vím, nikdy to nebyla nejlepší mamka na světě, ale sakra, projevím aspoň trochu zájmu, když se děje něco takhle vážnýho!'

Rychle jsem ještě napsal Františce zprávu, aby se mi okamžitě ozvala a vklouznul jsem do oblečení. Vzal jsem si klíčky od bytu, zamknul a cestou ze schodů už vytáčel další číslo. Napadlo mě obvolat všechny naše známé, jestli sestru náhodou neviděli.

„Čau Míro, co potřebuješ?" zahlaholila Simona do mobilu. Byla to naše spolužačka ze základky – byli jsme všichni velcí kamarádi a jelikož teď pracovala brigádně v supermarketu, měla o lidech docela přehled. Vysvětli jsem jí, že se nemůžu s Flo spojit, tak jestli ji náhodou teď někdy neviděla.

„Flo? Kdo je Flo?"

„Už zase, Simono? Si ze mě snad děláš prdel!" vyjel jsem po ní. Zrovna jsem s těmi slovy vyběhl na ulici, kde se na mě pohoršeně zadíval nějaký starší pán. Ale mě to bylo fuk. „Vždycky ti vysvětluju, že Flo je moje ségra – Františka. Jsme dvojčata krucinál."

„Ježiš – uklidni se," zamručela. „Františka... No jo, už si vzpomínám, jo..." V duchu jsem se neubránil ironickému potlesku. „Ale tu už jsem dlouho neviděla. Bydlí ještě vůbec ve městě?"

„Bydlí," zafuněl jsem jako lokomotiva, jelikož přesně tak jsem se řítil ulicí. „Takže jestli ji uvidíš, hned mi zavolej, ano?"

„Jasně."

Nechápal jsem to. Tohle dělali všichni. Normálně jsem takhle nabroušeně nereagoval, ale byl jsem pod stresem a to jejich věčné přehrabování v paměti mě momentálně dost vytáčelo. ‚Jak někdo může zapomenout na to, že mám dvojče? Fany možná není tak výrazná, jak já, chápu, ale taková informace přece nemůže z mozku jen tak vypadnout!'

Zatímco jsem se hnal městem jako kůň s klapkami na očích, už jsem vytáčel další číslo. Operátorka mi okamžitě nahlásila nízký stav kreditu, ale hovor se mi ještě podařilo spojit.

„Ahoj strejdo, promiň, že otravuju takhle brzo," začal jsem okamžitě, „ale jestli uvidíš moji sestru, hned mi zavolej, ano? Nebo spíš rodičům – dochází mi kredit."

„Jakou sestru?"

„Mám přece jenom jednu," cedil jsem naštvaně přes zuby, „Františku."

„Eee... No vlastně – Fanynka. Jak mi to jen mohlo... Neboj se – určitě zavolám. Stalo se něco?"

Začal jsem mu vysvětlovat, jak mi od sestry přišla zpráva a od té doby se s ní nemůžu spojit. Ani nevím, co všechno jsem ze sebe chrlil a jestli to bylo vůbec důležité říkat, ale hovor se po nějaké době přerušil. ‚Paráda. A kredit je v čudu,' povzdechl jsem si. ‚To randění se umí sakra prodražit.'

Za pár minut už jsem ale byl před panelákem rodičů a spěchal po rozdrolených venkovních schodech nahoru. Ve dveřích se mi ještě podařilo narazit na známou tvář – byl to můj nejlepší kamarád z dětství. Už jsem Romana dlouho neviděl, jelikož šel po základce na jinou střední a teď studoval na vysoké. Ani nevím, jaký obor, ale jezdil za otcem na víkendy domů.

Celý uřícený jsem ho ani nepozdravil a hned na něj vybalil, jestli si vzpomíná na mou sestru.

„Ty máš nějakou sestru?"

Jak snadno se může nádherný sen přeměnit v noční můru? Přesně takhle – jinak jsem si to neuměl vysvětlit.

„Zapomeň na to," odsekl jsem ublíženě a nechal ho tam stát. Nejspíš vůbec nic nechápal. Ale já taky ne. Vždyť na těch rozbitých schodech jsme si všichni tři hráli. Na chodník jsme kreslili panáka, za domem si kopali s balónem a u sadů lozili po stromech. A Flo tam s námi byla – byla se mnou všude! Tak proč se všichni tvářili, že ne?