Existuje jedno místo, bájná země uvnitř naší planety, kde se slunce ukládá ke spánku vysoko na hořícím nebi. Svět, který stvořili elfové pro všechny živé bytosti, jež ztratily na povrchu své útočiště. Společenství, kde žijí lidé bok po boku s přírod...
Po tom, co Viola prohlásila, jsem si uvědomila, že mě vlastně mají na starost dvě nezletilý holky. I když to byly bezpochyby talentované čarodějky, kvůli svému nezkušenému pohledu na svět si nejspíš plně neuvědomily závažnost Michalova zmizení. Bohužel jsem na tom nebyla o nic lépe. Když jsem se zeptala, proč je tak důležité ho hlídat, bylo mi vysvětleno, že důvod mi musí říct on osobně – pokud tedy bude chtít. Nejspíš to bylo velmi choulostivé téma. Každopádně veškeré zapálení a smích v domě se proměnili v ponuré ticho, a tak jsme po večeři ulehly se ztěžklou myslí a protáhlými obličeji. Na létání na očarovaném kole jsem mohla hned zapomenout.
Další den vyrazila do školy pouze Elena a Kaira zůstala se mnou v čarodějné chýši. Byla z toho všeho dost nešťastná. Nejspíš ji jednoduše štvalo, jak po ní Viola křičela – cítila bych se asi stejně. Nebyla to přece naše vina, že se ten kamennej panák rozhodl zmizet. Bohužel jsme Michala viděly naposled, a tak si veškerý vztek vylila temnovládkyně na nejsnadnější oběti.
Chtěla jsem svou hostitelku nějak rozveselit, rozptýlit, a tak jsem jí u přípravy oběda vyprávěla historku o mně a bratrovi, jak jsme jako malí lozili s kamarády po stromech. Hráli jsme tehdy na honěnou – což je z mého nynějšího hlediska naprosto šílený hazard se životem – a pod bratrem v zápalu hry praskla větev. Naprosto přesně si pamatuju, jak se o odlomený pahýl zaseklo jeho červené tričko a díky nemilosrdné gravitaci se z něj postupně vysvlekl. Zmatený a nahý dopadl na zem, která byla naštěstí už jen necelý metr daleko, a na jeho těle po tom hrůzostrašném křupnutí nebyl ani škrábanec. Říkali jsme tomu stromu pak Mirkova láska. Mohlo nám být tak dvanáct, možná třináct. Bohužel až do deváté třídy si všichni ve škole mysleli, že bratr s někým chodí. Značně to snížilo jeho šance na opravdový vztah.
„Chudák," zasmála se Kaira konečně. „A už se mu podařilo někoho najít?"
„Zatím ne. Ukázalo se, že když je v přítomnosti holky, která se mu líbí, nevydá ze sebe ani hlásku. A přitom je dost upovídanej."
„Tobě to konečně taky začalo mluvit," podotkla v dobrém. „Už sis tady s námi trochu zvykla?"
To byla zapeklitá otázka. Na jednu stranu měla Kaira pravdu – už jsem se necítila tak sama. Jenže na stranu druhou jsem noc znovu probrečela. Všechna ta nejistota a odloučení od bratra mě bezpochyby trápili. Nedávala jsem to ale znát. Ani Mirek často nepoznal, když mě něco tížilo. Uměla jsem to mistrovsky skrýt.
„Jelikož existuje malá šance, že místo prokletí bych mohla být čarodějka, cítím se podstatně líp," odvětila jsem nakonec zvesela. Kaira na to pobaveně přitakala. Očividně se mi to rozptýlení alespoň trochu povedlo.
Po obědě jsme strávily odpoledne tím, že mě Kaira doučovala spafu. Některé symboly se mi už zázračně usadily v mozku, a tak jsem ke konci dokázala i něco jednoduchého přečíst a napsat. Nadšení z úspěchu jsem měla po celé tváři a čarodějce ohně to pomáhalo zapomenout na to, že už zítra měla dorazit Květa, která očekávala, že její bratr bude hezky poslušně čekat doma.
K večeru jsem společně i s Elenou testovaly, odkud se ta má záhadná vlna magie vzala. Kaira mi půjčila svou krásnou ještěrčí hůlku a já zkoušela, jestli ze skleněné špičky vyleze alespoň jeden líný pramínek světla. Vystřídala jsem různé postoje, myslela na samé hezké věci jako byly nadýchané bílé ovečky a louka plná sedmikrásek, ale vůbec nic nepomáhalo.
„Někdo si tam ze mě určitě musel dělat legraci," povzdechla jsem si.
„Třeba do té koule zrovna narazil nějaký opilý elf, který si pochutnával na spadených jabkách," předhodila Kaira svou šílenou, ale úsměvnou teorii. Elena to raději nekomentovala, ale křivila se jí celá tvář, jak se snažila nesmát. Nakonec jsme nepřišly na žádné vysvětlení. Ale aspoň jsem měla hezký sen o okřídlených elfech, se kterými jsem si osedlala ovečky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráno mě probudilo jakési lomození. Odlepila jsem ztěžklá víčka od sebe a zadívala se do míst, ze kterých vycházely ony zbrklé pohyby. U jedné ze skříní se skláněla nějaká vysoká postava a musela jsem ještě několikrát zamrkat, jestli náhodou ještě nesním. Ať už to byl kdokoli, od hlavy až k patě byl pokrytý blátem. Nakonec dotyčná osoba hledaný předmět našla, dala si něco kolem krku a skoro zároveň s tím se mokré bláto usušilo a přeměnilo na prach. V tom okamžiku už jsem byla úplně probuzená a mé oči se setkaly s nadpozemsky modrým pohledem. Zatímco jsem překvapeně zírala na ušmudlanou čarodějku země, které teď na krku visel smaragd jako na tom mém, ona mi věnovala pohled úplně stejný.
„Ahoj," řekla a bílé zuby jí zazářily v přátelském úsměvu.
„Ahoj," odvětila jsem rozpačitě.
„Ehm... promiň mi ten svinčík tady," zadívala se na prach všude okolo. „Jen zaskočím dolů sejmout prokletí blátiváka ještě z jedné oběti a hned to tady uklidím." Prkenně jsem přikývla a jen co se zavřely dveře, vklouzla jsem do oblečení. ‚Tak teď už vážně končí všechna legrace,' prolétlo mi hlavou. Květa se vrátila do chýše. A nejspíš ještě vůbec nic nevěděla.
