Čaroděj z Agarty

Kapitola 25 • Část čtvrtá

Kapitola 25: Dívka, která měla tajemství

Část čtvrtá – Květa

Večer se líně připlížil. Uklidili jsme po sobě nádobí, které jsme za ten týden používali a sbalili si věci. Popravdě už jsem se těšila domů do postele. Ne že by mi spaní ve spacáku vadilo, ale zase takový dobrodruh jsem nebyla.

Když jsme odcházeli, na společné chodbě nás zastihla sousedka od naproti. Párkrát jsem na ni už narazila, když jsem šla nakupovat, takže věděla, že jsme Mirkovi přátelé a zůstáváme v jeho bytě s Fany jako morální podpora. Byla to taková postarší paní, která nejspíš věděla o všem, co se v bytovce šustlo.

„Takže vy jste Mirkova sestra?" zajímala se paní Vrábová. Určitě ji už musela někdy vidět, ale Irenina magie jí zabránila si ten obraz uložit do paměti. Františka sousedce neodpověděla, jen mírně přikývla. „Jo, byl to strašně milej kluk," pokračovala. „Jednou jsem chytla příšernou chřipku. Když se to dozvěděl, už zvonil a ptal se, jestli něco nepotřebuju v lékárně. Od té doby, co jsme se s manželem rozvedli, tak žiju sama, víte? Byl to strašnej karbaník. Málem nás přivedl na mizinu. Kdybych neměla bratra právníka, už bych byla bezdomovec. Když se syn ženil, neměla jsem nic, co bych mu dala do začátku. Bylo to hrozně těžký období," vyprávěla svůj životní příběh, zatímco jsme postupně vycházeli z bytu. Viola šla jako poslední. Zamkla a když zjistila, že všichni stojíme a zdvořile posloucháme povídání paní Vrábové, odkašlala si, abychom toho laskavě rychle nechali.

Zadívala jsem se na sousedku s úmyslem ji zadržet v jejím monologu, jenže v té samé chvíli jako kdyby ztratila řeč. S nevyřčeným slovem na rtech ukázala prstem na Violu a řekla:

„To je ona."

„Co?" nechápala temnovládkyně.

„To vás jsem viděla!" vyhrkla žena. „To vy jste ta Andiana, o které Mirek pořád mluvil! Viděla jsem vás, jak odcházíte společně. Určitě!"

Viola se tomu zprvu zasmála. Ale jak viděla všechny ty tázavé pohledy, zůstal na jejím obličeji nepřirozený úšklebek.

„Žvaní hlouposti," odsekla, jenže její chování prozrazovalo něco úplně jiného. V hlavě se mi udělalo prázdno. Nevěděla jsem, co dělám. Jen jsem podvědomě natáhla ruku po Františce. V okamžiku, kdy to Viola zahlédla, ji ochranářsky strhla k sobě.

„Co to mělo znamenat?" zavrčela na mě varovně, zatímco pevně tiskla Františčino zápěstí. „Nějaká cizí ženská vyplodí na svět svoji fantasmagorii a ty jí věříš? Děláš si ze mě prdel?"

Chvíli jsem byla zaskočená ze svého vlastního jednání, ale ten brouk, co se mi zrodil v hlavě, najednou nešel přehlédnout.

„Musíš uznat, že je dost podezřelé, když tě někdo hned na první pohled označí jako Adrianu. Být na mém místě, tak taky zpozorníš. Celou dobu, co jsme sem přijeli, se chováš divně – co si pak podle tebe mám myslet?"

„Vyzkoušej přemýšlení místo myšlení. Je přece úplně jasný, že to na mě někdo narafičil."

„Tak to dokaž. Sundej si protikouzlo a dokaž mi, že ten Adrianin vlas není tvůj," řekla jsem skálopevně. Nevěřila jsem jí. Možná jsem proti ní byla vždy trochu zaujatá, ale prostě jsem měla pocit, že nás vodila za nos. Přesně tak, jak se jí to hodilo.

„Ten vlas sem mohl taky někdo podstrčit," namítla.

„Mohl," přiznala jsem. „Anebo je to jasný důkaz, že lžeš. Proto bych tě požádala, abys odstoupila od Františky, než se všechno vyjasní."