Čaroděj z Agarty

Kapitola 26 • Část třetí

Kapitola 26: Dívka, která započala revoluci

Část třetí – Viola

V okolí nebylo příliš temný magie. Obě jsme musely pracovat jen s tím, co jsme si přinesly. Ale i tak toho bylo dost. Beztvarý masy energie se o sebe tříštily ve vzduchu ve snaze zjistit, kdo má větší sílu. Popravdě už to mohl bejt tak rok, snad i dva, co jsem naposledy se sestrou zápasila. To jsem ještě snadno přebrala magii, kterou proti mně vyslala. Ale teď se zdálo, že stojím proti rovnocennýmu soupeři.

„Netušila jsem, že ses tak zlepšila," prohodila jsem, když se boj mírně uklidnil. Musely jsme vymyslet lepší strategii. Naštěstí byla Fany už z dosahu.

„Nevíš o mě hodně věcí."

„To máš nejspíš pravdu. Kdo by řek, že máš jako koníček zabíjení lidí? Jestli tě neovládal démon, tak sis fakt pěkně pohnojila budoucnost. Chtěla bych ti pomoct, ale po tomhle si nejsem jistá, jestli tě ještě dokážu brát jako rodinu."

„Můžu tě ujistit, že já žádnou rodinu nemám," prohlásila naprosto bez zaváhání. „Někoho, kdo skáče, jak elfové zapískají, nemůžu nazývat matkou nebo sestrou."

„Ty nevděčnej spratku," zavrčela jsem a v ruce sevřela palici z nachový energie. Sandra se jen lehce ušklíbla, což mi nahnalo krev do hlavy ještě víc. V její dlani s zhmotnilo kopí. Říkala si o boj na blízko.

Každej normální člověk by si řek, že bezpečnější je útočit z dálky. Ale tak to dělali nachoví elfové. My míšenci jsme se rádi koupali v adrenalinu. Nejspíš za to mohla naše lidská stránka, která nás nutila doslova potit krev. Nemohla jsem jen stát a poroučet magii, aby dělala vše, na co jen pomyslím.

Sevřela jsem rukojeť palice a udeřila s ní na místo, kde ještě před milisekundou stála Sandra. Z popraskané dlažby vyletěl do vzduchu řídkej dým a než stihl opadnout, měla jsem její kopí zapíchlý těsně vedle levý nohy. Rychle jsem uhla vpravo než by se stihlo změnit v něco nebezpečnějšího. Jenže přesně tenhle pohyb Sandra čekala a už jsem cítila, jak se její magie blížila za mýma zádama. Vyhla jsem se taktak. Další dva oštěpy mi proletěly kolem boku. Najednou byla sestra hned vedle mě a zbraně o sebe chtě nechtě zaskřípaly.

Překvapovalo mě, jak byla rychlá. Ale nejvíc mě zarážel ten její pohled. Nechápala jsem, kde se v něm najednou vzalo tolik nenávisti. Myslela jsem si, že je mezi náma všechno v pořádku, že Sandra nemá nějakej problém.

Zapřela jsem se nohama, abych ji odstrčila, ale i na tohle byla připravená. Sílu, kterou jsem proti ní vyslala, odsunula jedním šikovným pohybem svýho kopí, vklouzla pode mně a udeřila mě tupým koncem tyče přímo do hlavy.

Nedalo se tomu vyhnout. Jako kdyby mi v té chvíli ztuhl mozek. Nedokázala jsem opětovat útok. Mý tělo udělalo v pudu sebezáchovy několik dlouhých skoků vzad, až jsem zády narazila na stěnu nějakýho domu. Měla mě přečtenou. Jak dlouho asi trvalo tohle její divadlo, kdy se tvářila slabě, ale ve skutečnosti se jen učila, jak mě odrovnat?

„Whats going on?!" zařval někdo. Podle modrejch stejnokrojů jsem poznala, že to byli dva Manfisové. Nejspíš je všechna ta temná magie vyrušila z meditací. „Stop this nonsense immediately!" pokračoval jeden z nich v naději, že nás nějak zadrží, ale i kdyby byla moje angličtina na lepší úrovni a zvládla bych mu to vysvětlit, tlačil mě čas. Musela jsem co nejrychleji přečíst zaříkávadlo na zadní straně zrcadla, jenže neměla jsem absolutně žádnej prostor k nějakýmu zbytečnýmu pohybu. Sandra ty dva šašky naprosto ignorovala a vypálila proti mně salvu šípů. Vytvořila jsem před sebou stěnu z energie, ale jak jsem byla z rány do hlavy rozhozená, prošly málem skrz.

Najednou jsem ucítila další záchvěv magie a na poslední chvíli stihla uskočit. Dlaždice se vzápětí proměnily v tekutej písek ve snaze mě uvěznit. Manfisové se nejspíš rozhodli udělat celýmu boji přítrž. Nehodlala jsem zjišťovat, jestli jsou na mý straně, nebo naopak. Když uviděli, jak jim běžím naproti, země se mi doslova bortila pod nohama. Snažila jsem se držet co nejvíc ve vzduchu, ale nebylo tam dost magie, aby mě unesla. Naštěstí jsem byla rychlá. Než stačili čarodějové mezi náma vytvořit zeď, nechala jsem temnou energii vybouchnout do okolí – jako jsem to před pár minutama udělala Květě.

Když se mezi fialovým kouřem rozezněl kašel, bylo mi jasný, že daj pokoj. Jakmile se temná magie dotkne obnažený tkáně, na několik minut tak zablokuje průchod bílý magie tělem. Chvíli jim potrvá, než si zas budou moct hrát na písečku. To samý se ale nedalo říct o mojí sestřičce. Proplula dýmovou clonou jako stín a už jsem ji znovu měla za zády. Její kopí se neúnavně míhalo ve vzduchu, a já většinu jejích vpádů zvládala jen odrážet. Nenechala mě nadechnout. V té chvíli vůbec nezáleželo, že jsem byla zkušenější, nebo snad silnější. Ona byla rychlejší, vytrvalejší. Postupně mě zatlačila ke zdi a jedním hbitým vpádem mi rozsekla vršek uniformy. To byla poslední kapka.

„Ty mrcho... Jdeš po Znaku?" křikla jsem po ní vztekle.

„Když ho poškodím, nebudeš moct používat magii – bylo by pak snazší se tě zbavit."

„Tak ty chceš špinavou hru? Fajn. V příští minutě se rozluč se svojí drahocennou rukou. Bez Znaku bude snazší vtlouct do tebe rozum."

„Rozum? O čem mě chceš přesvědčovat? Jestli ti to ještě nedošlo, to, v co věříš, už dávno nesdílíš s ostatními. Jsi jediný temnovládce v klanu, který je ještě loajální vůči elfům. Poslední bradavice, které je třeba se zbavit."

„Blbost."

„Proč si myslíš, že tu nezůstal ani jeden nachový elf? Nesdílí stejné názory jako zlatí. Rozhodli se konečně jednat a ne jen poslouchat rozkazy od někoho, kdo tu ani není. Dokonce i někteří Manfisové se nechali přesvědčit. A díky nim se zbavili Sfila. Taky byl poslední naivka, který jen překážel – jako ty."

„Někteří Manfisové? To znamená, že ti ostatní pořád slouží Norice," odsekla jsem a utřela si z tváře krvavý potůček, na který se mi lepily vlasy.

„To znamená," pousmála se, „že ti, co nesouhlasili, jsou už mrtví." Řekla to s takovou radostí v hlase až se mi z toho sevřel žaludek znechucením. „Nabídla bych ti spojenectví, ale když vidím tvůj výraz, nejspíš budeš stejně zabedněná, jako ta hrstka čarodějů."

„Taky sis vychutnala jejich smrt, ty zrůdo?"

Sandra protočila kopí v ruce a postavila se do mnohem uvolněnější pózy. „Dost rychle jsem pro tebe přestala být sestrou, nemyslíš?"

„Vražedkyni nebudu považovat za vlastní krev."

„Aspoň nebudeš mít výčitky svědomí, jestli se ti podaří mě porazit. Ale vážně o tvém vítězství pochybuji," řekla lítostně. „Jinak ty čaroděje jsem nezabila – na tom se pobavil někdo jiný."

„Kdo?"

„Tvá odpověď se nachází v podzemí. Jsem jediná, kdo ti brání ji jít zjistit. Být tebou, tak ten souboj konečně začnu brát vážně."

Ruce jsem pevně zatla v pěst. Já kráva poslala Fanku přímo do chřtánu nepříteli. Jestli se jí něco stane, skončím u Noriky i já.

„Vidím snad úsměv?" prohlásila Sandra pobaveně.

„Chceš vážnej souboj? Máš ho mít." Sundala jsem si roztrženej svršek uniformy a zahodila jej. Proti dobře mířený ráně bylo i očarovaný oblečení k ničemu. „Část mě tě asi pořád brala jako tu malou holčičku, kterou jsem zachránila z jídelníčku démona. Kdo by ale tušil, že se přesně z té samé osoby stane něco horšího než démon."

„Tohle je revoluce," řekla už mnohem vážněji a znovu se postavila do bojové pozice. „Je třeba si zašpinit ruce, když chceš změnit svět."

„Utěšuj se jak je libo," odsekla jsem jízlivě a zhmotnila si do každý ruky dýku s dlouhou čepelí. „Teď je čas na to ti ukázat, proč si zasloužím nosit tuhle uniformu."