Čaroděj z Agarty

Kapitola 15 • Část čtvrtá

Kapitola15: Dívka, která obměkčila kámen

Část čtvrtá - Michal

Popřáli jsme všem dobrou noc a obývák konečně utichnul. Už jsem ani nedoufal, že se tak vůbec stane. Jakmile Rézovi u večeře dopodrobna vyzvěděli, co se v posledních pár dnech stalo, připadal jsem si jako pomeranč vymačkaný po poslední kapky. Vyslechnul jsem si poučky, rady, výčet nejhorších scénářů a prohlášeních o tom, jak se rány od démonů pomalu hojí a že se na podobné sebevražedné akce chodí rozhodně ve skupině – ne v páru. Nechtělo se mi to poslouchat.

Téma o mém šíleném hazardu se životem se po chvíli zdálo být naštěstí už vyčerpané, a tak přišla na řadu Fany. Konverzace se postupně přemístila do obývacího pokoje, kde Viola všem popsala, jaký má naše návštěvnice z povrchu problém. Trochu jsem doufal, že Violina matka bude vědět o něco víc, přece jenom byla elfka, ale ani ona nedokázala popsat energii, která se před námi ukrývala. Začal jsem mít obavy, jestli má vůbec smysl ptát se zlatých elfů, když ani nachoví nevědí.

Pochmurnou atmosféru, která po všech těch vážných tématech zaplnila místnost, rozťal až pan Réza. Začal vyprávět snad o každé hlouposti, která se od mého odchodu stala a jeho seznam se zdál nevyčerpatelný. Ten člověk by dokázal vymluvit do hlavy díru. Jako kdybych poslouchal Violu v mužské podobě. Raději jsem se jen tvářil, že ho poslouchám.

Asi jediná užitečná informace byla o Sfilovi. Od našeho výletu se ještě nevrátil, jelikož se rozhodl zůstat na chvíli u rodičů. Dříve jeho nejbližší příbuzní bydleli zde u zdi, ale proběhla nějaká rozepře mezi nimi a zlatými elfy, která nedopadla nejlépe. Nevím, co přesně to bylo – nikdo z Manfisů a ani Sfil o tom nemluví.

Pokusil jsem se zeptat Sandry, jak se jí líbil povrch, ale otec ji ve vyprávění vášnivě střídal, jako kdyby hráli házenou. Bylo to šílené. Do toho občas všechny přehlučela Viola s nějakou irelevantní poznámkou, které se všichni kromě mě zasmáli, takže jsem se toho stejně moc nedozvěděl. Jen jsem tiše upíjel čaj, který paní Rézová připravila, a těšil se na okamžik, kdy se celé tohle seskupení rozejde.

„Jsou to hrozně milí lidé," prohodila Fany, když už byli všichni pryč. Posadila se na rozkládací gauč, který jsem jí přenechal a začala ze svého batohu přivolávat věci na spaní a skládala si je vedle sebe.

„S výchovou Violy ale dost selhali," dodal jsem kysele a začal se také chystat ke spánku.

„Víš, kdyby ses nechoval tak povýšeně, tak by do tebe pořád tolik nerýpala," oponovala, zatímco se věnovala rozbalování spacáku. „A taky se necháš vyprovokovat kvůli každé hlouposti. Když s tebou ostatní mluví, musí balit slova do vaty, aby tě nerozběsnili. Netuším, kolik ti je, ale seš přecitlivělej jak puberťák. Za to, jak s tebou Viola jedná, si můžeš sám."

Okamžitě jsem přestal dolovat věci z tašky. Fany také zpomalila své pohyby, jelikož si nejspíš až tehdy uvědomila, co vlastně vypustila z pusy.

„Co prosím? Já se nechovám povýšeně." Můj tón ji nespíš zmrazil. Semkla rty pevně k sobě a odvrátila hlavu jako by se rozmýšlela, jestli bude v upřímnosti pokračovat, nebo raději všechno zabalí do té její zmiňované vaty. Nakonec ale odhodlaně zabodla pohled do mého obličeje a já věděl, že zvolila první možnost.

„Podle mě Viola jednoduše nemá ráda, když se k ostatním chováš nadřazeně. Když budeš trochu skromnější a obětavější a začneš ignorovat její poznámky, přestane ji to pošťuchování bavit. Prostě buď její kamarád, a ne někdo nad ní." V tom okamžiku mi to došlo. Věděla to. Ta úlisná zrádkyně jí to vyklopila.