Čaroděj z Agarty

| Kapitola 18: Dívka, která neříkala pravdu • Část první

Kapitola 18: Dívka, která neříkala pravdu

Část první - Michal

Všude okolo nás byla hustá tma, ale oheň v té chvíli odhalil útočníka dokonale. Malá krysí hlava s hřívou dlouhých ostnů – takhle vypadal jedině jedovlk. Zničehonic se objevil za Františkou a za rameno ji strhl k zemi. Ale než jsem stihl udělat alespoň jeden roztřesený krok, její tenisky i naříkání se ztratily pod rouškou noci.

Srdce mi tepalo až v hlavě. Nahmatal jsem ve vnitřní kapse bundy kouzelnou hůlku, kterou jsem měl přesně pro tyhle případy vždy blízko u sebe, jenže mé prsty byly natolik nemotorné, že mi vypadla na zem.

Má odvaha byla jak na houpačce. Staré jizvy se rozbolely, jako kdyby měly každou chvíli puknout a všechny verše, které jsem kdy přečetl a vymyslel, najednou přestaly v mé paměti existovat.

Mezitím se k nám připlížily další dvě šelmy a pomalu si nás obcházely. Jejich tuhá zlatá srst se leskla a pod tlapami jim skřípal kámen, kdykoli o něj zavadily drápy.

Nesměl jsem ztrácet čas. V hlavě jsem začal horlivě skládat nějaký plán. Ani jsem se neobtěžoval hledat v prachu hůlku. Proti jedovlkům byla stejně zbytečná. I když je zasáhla čistá bílá magie, jen se otřepali, jako kdybych po nich házel piliny. Nejspíš jsem po tom kousku očarovaného dřeva sáhnul jen z toho důvodu, že vytvářelo světlo, zatímco okolo nás se nacházel přesný opak.

„Kryj mě!" křikl jsem na Sfila, jakmile se mi podařilo vymyslet alespoň začátek nějakého plánu. Nečekal jsem na odpověď a prostě se rozeběhl. Poručil jsem zemi a vytáhnul z ní několik kamenných pilířů. Vytvořily tak novou cestu skrz zeď z démonů. Tentokrát jsem je ale udělal vyšší. Dost jsem se poučil z minulé zkušenosti, kdy útočníci dostali tak akorát na moje lýtka.

Jeden z jedovlků vyskočil, ale ucítil jsem jen závan mrtvol z jeho tlamy. Než stihl dopadnout na zem, připravil jsem pro něj příjemný bazén z písku. A jakmile v něm smočil tlapy, ušil jsem mu kamenné boty na míru.

„Bacha!" zavolal na mě Sfil, ale už nebyl čas zjistit, co se děje. Již tak dost vratký pilíř se pod mýma nohama zatřásl a sklouzla mi z něj noha. Zachytil jsem se okraje, který se pod mými prsty přizpůsobil jako modelovací hlína, ale zároveň jsem u toho viděl, jak se hromada svalů a šlach vyšvihla po zádech uvězněného jedovlka vzhůru.

Smrtelnou trajektorii šelmy náhle vychýlil nějaký dutý náraz. Zem pode mnou se okamžitě ponořila do mlhy, a tak jsem toho viděl ještě méně, ale bylo mi jasné, že za dne by měla fialový nádech.

Vyškrábal jsem se zpět nahoru a ohlédl se přes rameno. Můj elfí přítel postával na jednom z pilířů a pyšně se usmíval nad tím, jak mi znovu zachránil krk. Slova díků mi ale v té chvíli nepřišla na jazyk – neměl jsem tenhle zvyk ještě dost zažitý pod kůží.

Klečel jsem na mém kamenném ostrůvku a celé mé tělo se třáslo. Káral jsem se za svou zbabělost. Vždyť ještě před pár dny jsem nakráčel do hnízda plného démonů a necítil jsem ani špetku strachu. Co se jen změnilo?

Z dálky se k nám donesl výkřik. Zněl dost jasně i přes vrčení , které se mi ozývalo pod nohama. Znamenalo to jediné – Františka byla naživu. A potřebovala naši pomoc.

Nejspíš jsem v té chvíli naprosto přišel o rozum, jelikož jsem seběhl po pilířích dolů i s vědomím, že se ve tmě můžou skrývat další démoni. Ale nebral jsem na to ohled. I když jsem viděl jen rozostřené stíny a půda pod mýma nohama se nestíhala přizpůsobovat, jak rychle jsem běžel, pokračoval jsem v mé sebevražedné cestě dál. Sfil mne následoval a společně jsme začali zoufale volat Františčino jméno. Ale kromě našeho spěchu nešlo najednou nic slyšet. Utichlo i kňučení jedovlka, kterého jsem uvěznil.

„Fany! Ozvi se!" zvolal jsem nehledě na to, jaké další tvory k nám přivolám.

„Nemůžeš vymyslet nějaký kouzlo, který by ji našlo?"

„Snažím se!" ohradil jsem se. Jenže žádná slova nepřicházela. Panika držela mou mysl jako rukojmí. Stejně tak jako tehdy, když jsem přišel k mé první jizvě... Ruka mi nevědomky vyjela k šátku, jako kdyby se proměnil v rozžhavený železný obojek. Napadaly mě jen ty nejhorší scénáře.

„Michale?"

„To je ona!" vyjekl Sfil. „Je blízko!"

Vydali jsme se okamžitě do míst, odkud jsme hlas zaslechli. Mé oči si už lépe přivykly na tmu, a tak jsem ji vzápětí viděl vycházet z nízkého křoví. Užuž jsem se jí chtěl zeptat, jestli je v pořádku, ale když jsem konečně přiběhl až k ní a všiml si, jak si drží pravou paži, slova jsem spolkl. Serval jsem z krku šátek a pokusili jsme se se Sfilem ovázat její zraněné rameno. Každé její tiché zasyčení mne na hrudi bodalo jako nůž. Zeptal jsem se, jestli je zraněná ještě někde jinde, ale odvětila, že ne.

„Padáme radši vodsud," špitl Sfil. „Dřív, než všechna ta krev přiláká někoho dalšího. Půjdeme rychle, ale potichu – zvládneš to, Františko?"

„Jo," hlesla, ale pro jistotu jsem si dal její druhou ruku kolem ramen. Nepotřeboval jsem světlo, abych poznal, že ztratila hodně krve. Kovová vůně se uvelebila v mém nose a probouzela tu nepěknou část aghevianské povahy, kterou jsem vždy držel přivázanou jako nebezpečného psa.

Dali jsme se do pohybu. Do podvědomí se mi prodrala slova mých bratrů o tom, jak je lidská krev nepopsatelně lahodná. Sami ji ale nikdy neochutnali. Říká se, že jen opravdu silný elementál ji může vypít bez toho, aniž by se zbláznil. Ale já byl míšenec. A krvavé šmouhy na mých prstech ještě nebyly zcela zaschlé. Co kdybych jen ochutnal? Co by se stalo? Má vlastní krev nikdy nevoněla tak jako tahle.

Ještě jednou jsem promnul kluzké prsty o sebe, a pak je otřel do trička. Jak jsem o tom jen mohl přemýšlet? Stačilo mít jednu zrůdu v sobě – nemusel jsem jí být i já.