Čaroděj z Agarty

Kapitola 17 • Část druhá

Kapitola 17: Chlapec, který nebyl milován

Část druhá - Sfil

Mikiel byl vždy sebestředný, přímočarý a odtažitý. Všichni jeho druhu jsou takoví – na tom není nic neobvyklého. Měl sice chvilky, kdy se mu na obličeji objevil úsměv, jaké mělo každé lidské dítě, ale střípky radosti nikdy neuměly potěšit jeho srdce nadlouho.

Ze všech míšenců, kteří na tomto světě existují, stojí právě agheviané před jednou z nejtěžších životních voleb – přikloní se raději k chladné racionalitě přírody a postarají se o všechny živé bytosti, nebo podlehnou lidskému egu a zaměří se jen na své vlastní štěstí?

Elfí pěstouni je vychovávají spíš k první z možností. Není se čemu divit – jsou pro ně dokonalými nástroji. Díky nim není potřeba složitých rituálů k očistě zemské energie, jelikož jediný Órami, vládce elementu, vykoná práci, na kterou je zapotřebí alespoň deseti elfů. V dnešní době jsou pro Agartu nepostradatelní.

Jenže za poslední roky jich hodně ubylo. Vlastně víc než hodně. Nemluví se o tom nahlas, ale jakmile se do všeobecného podvědomí dostane, že byl někde zvolen nový Órami, nevydrží na své pozici dlouho. Ne že by byli neschopní, jen je někdo cíleně vraždil.

Z přibližně stovky klanů, které v podzemí existovaly, žili poslední tři vládcové. Dva z nich byli ještě mladí a nezkušení. Poslední byla naše Órami z Šeptajícího kozoroha.

V téhle době měl být Mikiel už na jejím místě. Je na svou funkci dobře připravený. Jenže nikdo nepočítal s tím, že by mohl vypadnout ze hry. Náhrada za něj pochopitelně žádná nebyla. Elementálové si své agheviany dnes už raději nechávali pro sebe, než aby je poslali do učení. Tím pádem pak nemají zlatí elfové koho vychovávat a celá Agarta díky tomu stojí jen na velmi vratkých základech.

Jak tohle dopadne, nemám vůbec tušení, ale abych řekl pravdu, zas tolik mě to netrápí. Jestli agheviani vymřou, ještě pořád tu jsou zlatí elfové. Bratři sice tvrdošíjně prohlašovali, že Zlatíčka se ze svejch pohodlnejch křesel nikdy nezvednou, ale zas tak černě to nevidím. Když ne oni, tak kdo pak?

Sourozenci si kvůli mým názorům myslí, že jsem naivní děcko. A já jim to nevyvracím. Chci, aby si to o mě mysleli. Dokud totiž budu ochraňovat klan, můžu zůstat v Saint-Colline a s ničím si nelámat hlavu. Naučil jsem agheviana všem potřebným věcem pro život mezi lidmi a myslím si, že to byl docela složitý úkol. To snad pro začátek mé elfí kariéry stačí, ne? Nějaký energie zeměkoule mi klidně můžou políbit špičák – já jsem se svým životem spokojený. Bohužel existoval někdo, komu na blahobytu všech záleželo a nejspíš se kvůli tomu utápěl v přehlubokých depresích.

Když jsme se vrátili, dost se mi ulevilo, jakmile jsme našli Mikielova záda přesně na tom stejném místě. Možná dobře, že jsme přišli tak brzo, protože i za tu chvíli se na jeho rameni usídlil pěkně tučný růžový stínokous. Nebude nadšený, až mu to řeknu. Nejspíš už byl ve hmotné podobě příliš dlouho na to, aby si toho všimnul sám.

Rozdělali jsme oheň, nakrájeli všechny suroviny na oběd, a zatímco se kotlíkový guláš vařil, popsal jsem Františce našeho nového kamaráda. Měl křiklavě růžový kožich, šest ptačích nohou, tři oči podobné žabím a tlamičku hlodavce tupě otevřenou. Vypadal jak po náročném večírku.

„Páni, ty je vidíš i bez brýlí?" žasla, zatímco hrabala v tašce, aby vytáhla ty svoje.

„Cítím je. A když je chci vidět, tak se jen trochu víc soustředím. Třeba i na toho tvého."