| Kapitola 26: Dívka, která započala revoluci • Část první

14 3 0
                                    

Kapitola 26: Dívka, která započala revoluci

Část první – Viola

Černej vír nás vyplivl na nádvoří klanu. Kamélie byla jediná perleťová elfka, která mohla utvořit průchod až sem – ostatním to ochranná kouzla nedovolovala. Hmyzí ručkou na mě mávla na rozloučenou, a pak se odebrala ke spánku jako vždycky. Když zmizel i poslední její modrý vlas, začala jsem pochybovat, jestli jsem udělala dobře. Klan jsem vždycky považovala za bezpečný útočiště, ale realita teď nejspíš byla jiná.

„Pusť mě!" zařvala Fany. Vztekle vytrhla paži z mýho sevření a odběhla na druhou stranu oltáře, jako kdyby jí to mělo přede mnou ochránit. „Ty vrahu! Proč jsi to udělala?!" ječela a brečela zároveň. Naprosto uvěřila tomu, co ten kompas před před chvílí ukázal. Shlídla jsem na něj pro jistotu ještě jednou, ale ukazoval pořád to samý. Lži.

„Neudělala jsem absolutně nic," pokusila jsem se použít nějakej neutrální tón. „Jak už jsem řekla – někdo se hodně snažil, aby to hodil na mě. Tvýho bráchu jsem v životě neviděla. Jenom jsem zpanikařila, když na mě Květa vytáhla hůlku."

„Jak ti můžu věřit? Celej den se chováš divně!"

„Tak za to poděkuj Stefanovi," zavrčela jsem. „Fakt si umí naplánovat vyznání lásky – idiot. Jak by ti bylo, kdybys odpálkovala kluka, se kterým máš hned na druhej den pracovat? Řeknu ti jak – mizerně. Konec příběhu. A teď mě dobře poslouchej, Fanko." Zhluboka jsem se nadechla. „Slíbila jsem Norice, že tě ochráním. A její nařízení je pro mě svatý. Elfové si necení síly nebo důvtipu. To, co je pro ně důležitý, je loajálnost. Raději bych si vzala život než ji zradit. Proto jsem tam, kde jsem. A proto mi musíš věřit, když ti říkám, že nejsem Adriana. Mým úkolem bylo přivýst tebe i bratra do Agarty v pořádku. Neměla jsem žádnej důvod sáhnout na jeho život."

Začala si to v hlavě srovnávat, ale já na to neměla čas. Zrovna šel nějakej čaroděj okolo, a tak jsem si ho rychle odchytla.

„Kde je Órami?" vyštěkla jsem po něm netrpělivě. Nejspíš neuměl česky, protože jen ukázal prstem. Na nějakou blbou spafu jsem rozhodně náladu neměla, a tak jsem nad ním jen pohrdavě mávla rukou. „Fany – jdeme!" poručila jsem a vydala se k paláci. Jenže když jsem se otočila, stála pořád na tom samým místě. Protočila jsem oči v sloup. „Pohni sebou – na trucování vážně není čas!"

„Já – já se přilepila," pípla a několikrát se přerývaně nadechla. Úplně jsem na ten její problém zapomněla. Vrátila jsem se a položila jí ruce na ramena.

„Slibuju, že zjistím, kdo to Mirkovi udělal. Teď ale musíš bejt silná, Třešničko. Mám strach, že už nejde o život jen tobě. Nesmíš nikomu věřit. Jenom mě a Norice."

„A Michalovi?"

„No..." řekla jsem nejistě. „To se uvidí, až ho najdem." Moje odpověď ji zaskočila. Jenže měla jsem důvod, proč podezírat i Císaře. To on teď stál v čele klanu. A jelikož nám klan neodpovídal, musel to tak zařídit. Netušila jsem proč. Ale naprosto jistě jsem věděla, že jeho loajálnost rozhodně nebyla tak silná, jako ta moje.

Když se Fany podařilo dostat nohy od země, spěšně jsem zamířili k paláci. Cestou jsem kontrolovala každičkej detail, kterej by mi mohl napovědět, jestli je něco špatně, ale nic nevybočovalo z normálu. Stráž stála na místech, čarodějové se věnovali svejm řemeslům a klidně mezi sebou na ulicích konverzovali – ani náznak něčeho podezřelýho. Jenže vše se změnilo v okamžiku, kdy jsem vešla do paláce. Jakmile jsem zatočila k místnosti se zrcadlem, stráž před dveřma mi nedovolila vstoupit.

„Jestli nevíte, kdo jsem, možná by vám pěst do oka pomohla s pamětí," procedila jsem mezi zuby na jednoho čaroděje a temnovládce.

„Je mi líto, ale průzračné zrcadlo není teď k dispozici."

„Ta zpropadená věc musí bejt pořád k dispozici, ty imbecile!" zařvala jsem a usoudila, že na ně nemá cenu plýtvat slovy. Temnou magií jsem je odhodila do stran a rozrazila dveře. Jenže to, co jsem uviděla za nimi, mě málem dostalo do kolen. Celá situace byla ještě horší, než jsem si původně myslela.

Jediné pojítko se světem elfů a tím pádem i s Norikou, bylo rozbité na tisíce střepů. Několik zbylých kousků zrcadla nebezpečně viselo v rámu jako krápníky, zatímco zbytek se válel po zemi.

„Říkal jsem, že není k dispozici," připomněl mi naštvaně čaroděj, kterej se už stihl sebrat ze země.

„Co se krucinál stalo?" Oznámil mi, že ho jedna ze služebných nedopatřením shodila při úklidu. „A kdy to bylo? Proč už není zpravený? To tady snad nebydlej čarodějové? Spletla jsem si klan? Kde jsou Manfisové? Kde je Órami?" chrlila jsem ze sebe jak kulomet. Měla jsem chuť všechny ty neschopný břídily rozmáznout po podlaze.

„Koná se Sahasisva – rituál bratrství. Většina Manfisů se věnuje meditacím, ostatní asistují Óramimu v podzemí u Tepny."

„To mi chceš říct, že nikdo nemá čas na jedno blbý kouzlo?"

„Přesně tak," odvětil naprosto klidně a já mu za to měla chuť vážně vrazit pěstí. Přiznávám, že na opravdu takovýho zrcadla byl třeba trochu složitější proces, ale ani to nemohlo zabrat víc jak deset minut jejich života!

Měla jsem vážně chuť něco rozbít. A k mému štěstí stála opodál vysoká váza s kytkama. Rozmáchla jsem se a temnou energií ji sestřelila k zemi. Za zády jsem uslyšela Fany, jak leknutím vyjekla. Ale hlas, který mě okřikl, nepatřil ani jí, ani nikomu ze strážných.

„Violo! Co to vyvádíš?" Otočila jsem se. Ve dveřích stála moje sestra a s otevřenou pusou na mě zírala.

„To už jsem takhle našla," máchla jsem paží směrem k zrcadlu.

„O tom nemluvím – vím, že je rozbité. Nechápu ale, proč musíš ničit i ostatní věci okolo sebe."

„Znáš mě," zazubila jsem se. „Tentokrát k tomu ale mám důvod."

Tím důvodem bylo to, co se nacházelo mezi střepy vázy. Ani jsem se v nich nemusela dlouho přehrabovat. V malém plátěném vaku bylo vše, co jsem potřebovala – takový záchranný balíček.

„Uniforma?" řekla nevěřícně Sandra, když viděla, co se ukrývalo ve váze. „Myslela jsem, že ji nosíš pořád u sebe."

„Zapomněla jsem ji na povrchu – měli jsme trochu naspěch," lhala jsem. Ve skutečnosti jsem ji měla v tašce přes rameno. Tu náhradní jsem si začala oblíkat jen proto, že se ve vaku nacházela ještě jedna věc. Byla to menší verze Průzračnýho zrcadla. Tu informaci jsem si ale pochopitelně nechala pro sebe.

Shodila jsem tričko a oblíkla si dlouhé bílé šaty s vestou. V mojí kabeli jsem pak ještě našla bílý pončo a hodila ho Třešničce.

„Vem si to. Funguje trochu jak brnění – přes tu látku se nedostane ke kůži tolik temný magie." Zkoprněle přitakala a přehodila si ho přes hlavu.

Sandra taky vůbec nechápala, co mám v úmyslu. „Můžeš mi vysvětlit, co se stalo, že tak šílíš?"

„Až venku," odbila jsem ji, a tak neměla na výběr než nás následovat. „Co vlastně děláš v klanu? Neměla bys bejt ve škole?"

„Pořád zapomínáš, že jsem v posledním ročníku – mám tady praxi," připomněla mi, zatímco jsme vybíhaly z paláce. Zapomínala jsem na to. Přiznávám. Vyrostla totiž strašně rychle. Ještě před chvílí to byla moje malá sestřička. Cupitala neúnavně v mejch stopách a najednou z ní byla stejně tak dobrá studentka, jako jsem bejvala já. Stala se mým přesným obrazem – jen malinko hezčím. Asi jsem na ni měla dobrej vliv.

Mým obrazem," vydechla jsem zčistajasna. Mozek mi najednou odstavil všechny zbytečný pokyny, a tak jsem se zastavila. Sandra si toho všimla a zvolna přešla do kroku stejně jak Fany.

Čaroděj z AgartyKde žijí příběhy. Začni objevovat