Čaroděj z Agarty

| Kapitola 16: Chlapec, který byl jak ze žvýkačky • Část první

Kapitola 16: Chlapec, který byl jak ze žvýkačky

Část první - Františka

Plamen vesele plápolal a projasňoval temnou noc. Z ohniště přede mnou místy vyskočila hravá jiskra, ale než se stačila zahryznout do mých tenisek, proměnila se v neškodný chomáček popela. Malinko mě už pobolívaly ruce, jelikož v každé z nich jsem držela klacík a na jejich koncích se opékaly špekáčky. Tuk stékal do ohně jako pot po sportovci a škvařil se na rožhavených větvích. To syčení mi vhánělo sliny do úst.

„Tak tady seš," prostoupilo mi k uším odněkud ze tmy. „Ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledal, Flo." Vzhlédla jsem, ale už mi bylo jasné, kdo přicházel. Bratr se usadil kousek ode mě a já mu podala druhý klacík.

„Vždyť sedím pořád tady – čekám na tebe. Proč bych ti jinak pekla večeři?"

„Co já vím – třebas někoho potkala. Někoho, kvůli komu mi nezvedáš mobil," pronesl ublíženě a vystavil dokonale opečený špekáček tomu největšímu žáru.

„To sice potkala, ale je to vegetarián. A nejsem si jistá, jestli by se mu takovýhle táborák vůbec líbil." Bratr mlčel. Nejspíš byl podrážděný kvůli tomu, že můj společník byl nějaký kluk, kterého neznal. „Ale jinak je Michal fajn. Pomáhá mi..."

Ta nedokončená věta zazněla už v šepotu. Neměla jsem totiž ani ponětí, jak bratrovi všechno vysvětlit. ‚Jsem v Agartě, s čarodějem, a snažím se zjistit, proč se lepím k různým věcem a z jakého důvodu jsem pro lidi z povrchu neviditelná.' Tohle přece nemůžu říct.

„Co je to nahoře?" otázal se Mirek a jeho prst směřoval k obloze.

„To je Agartské slunce. Teď ale nesvítí tak intenzivně, protože je noc," prohlásila jsem naprosto přirozeně. Jako kdybych si ani neuvědomovala, kolik otazníků to může vyvolat. Bratr se znovu odmlčel. A i když jeho povaha byla výbušná, s naprostým klidem se mě zeptal:

„Myslíš si, že tady konečně zjistíš, co se s tebou děje?"

„O čem to mluvíš? Všechno je v pohodě," nechápala jsem jeho podivnou otázku.

„A co ty fotky, Flo? Táta mi je ukázal, tak netvrď, že je všecko v pohodě." Zarazila jsem se. ‚O čem to mluví? Jak může vědět, jaké mám problémy? Zmínil dokonce i fotky, které kdysi rodiče ukázali i mně. A ke všemu oba sedíme u táboráku v Agartě. Buď jsem ztratila paměť, anebo si se mnou hraje podvědomí a všechno je pouze sen.' Vybrala jsem si tu druhou možnost.

„Myslím, že mám konečně pravdu na dosah," pronesla jsem tiše. Přes praskání ohně nebyl můj hlas příliš slyšet, ale jelikož to nebyla skutečnost, Mirek rozuměl každičkému slovu, jako kdybych mu je šeptala přímo do ucha. „Jsem v Agartě," pokračovalo mé vysvětlování. „To Michal mě objevil a zavedl sem. Žije tady spousta různých bytostí a některá z nich má pro mě odpovědi. Promiň, žes o ničem nevěděl. Chtěli jsme tě s mamkou a taťkou jen uchránit před starostmi."

„Neomlouvej se. Takové věci jsem si měl všimnout sám," řekl rázně. Spodní čelist se mu chvěla tak jako pokaždé, když byl rozčílený. „Vždycky jsem byl děsně natvrdlej a sebestřednej, vždyť to víš. To ty promiň, že byl tvůj brácha takovej vůl." Jeho hlas najednou zněl přiškrceně, jako kdyby se měl každou chvílí rozbrečet. Vytáhl z ohně svůj zuhelnatělý špekáček a okamžitě se do něj zakousnul. Zhltnul jej asi na tři pokousání, klacek přes koleno polámal a vhodil do ohně. Dělal to tak vždycky. Akorát v reálu musel chvíli počkat, než byl jeho masový uhlík dost chladný ke konzumaci. Ve většině případech si stejně ještě popálil jazyk.

„Ty už jdeš? Nechceš ještě jeden?"

Bratr ale zavrtěl hlavou a postavil se na odchod.

„Já vím, že jsem neměla takhle nečekaně zmizet, ale musela jsem. Odpusť mi to..." Až když jsem to vyslovila nahlas, došlo mi, že zním jak Michal. Také jsem udělala něco sobeckého bez ohledu na ostatní. Člověku je z toho nanic, když si to konečně uvědomí.

„Já to chápu," zamumlal nečekaně Mirek. „Sice mi to dalo práci, ale... Naštěstí jsem měl dost času to strávit." Kdyby tohle nebyl sen, ani bych nevěřila, že podobná slova pronesl můj bratr. Neuměl být takhle mírný.

„Neboj – určitě se jednou zase vrátím domů. Slibuju," pokusila jsem se ho ujistit, že můj odchod není napořád, ale sama jsem nevěděla, kdy to bude. Za týden? Za měsíc? Za deset let?

„Nespěchej," řekl mi něžně a pousmál se. Jeho obličej se začal postupně ztrácet ve tmě jako kdyby ohniště dohořívalo, ačkoli plápolalo stále stejně. Otočila jsem hlavu ke klacíku, abych zkontrolovala špekáček, ale vzápětí prasknul a za doprovodu žhavé erupce jisker skončil v ohništi.

S lehkým trhnutím jsem se probrala. Bratrův obličej mi stále zářil v živé paměti, a tak jsem musela náhlé vlhko pod očima osušit do rukávu. Nechtěla jsem, aby Michal viděl, že brečím. Sama sobě jsem si asi v jedenácti zakázala před ostatními brečet. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti.

Když byla pohroma zažehnána, odvážila jsem se podívat na zem, kde měl Michal spacák, ale k mému zděšení tam nic neleželo.

Ani sama nechápu, jak jsem to udělala, ale během dvou minut jsem byla sbalená a oblečená i já. Vystřelila jsem do kuchyně a se srdcem až v krku zjistila, že ani tam není. U stolu seděla pouze Viola, která vzhlédla ospale od své ranní kávy, ještě pomaleji zkontrolovala čas na hodinách na stěně, a pak prohlásila, že trhám rekordy. Bylo už čtvrt na jedenáct. Asi chtěla poukázat na to, jaký jsem spáč, ale v té chvíli mě vůbec nezajímalo, co probíhá v tom jejím mozku, který očividně ještě nenastartovala.

„Kde je Michal?" vyhrkla jsem.

„Jo tak proto máš oči jak pátrací reflektory," smála se. Nejspíš ještě byly napuchlé a zarudlé od slz. „Mamka říkala, že se v šest vytratil."

„Neviděla náhodou, kam šel?"

„Klid, Třešničko, nikam neutek. A i kdyby, tak je elfka s ním. Ten už se nikam neztratí. Klidně vsadím botky, že celou dobu stojí před bránou klanu a jako blbec čeká, až se nad ním čarodějové slitujou. Takže se v klidu nasnídej. Vem si, co najdeš."

Rozhodla jsem se temnovládkyni věřit, i když jsem měla nutkání okamžitě vyběhnout z domu a hystericky volat jeho jméno. Kdyby mě opustil podruhé, to už bych mu asi neodpustila.

Přichystala jsem si obložený krajíc chleba a usadila se. Viola mezitím mlčky civěla do hrníčku. Čerstvě po probuzení se zdála naprosto neškodná. Ale jen do té doby, než probudí tu šelmu uvnitř, co se okamžitě postará o vyprázdnění lednice.

Já ale neztrácela čas. Snídani jsem procpala krkem, minutku pobyla v koupelně a jako střela se i se svým batohem vydala ke klanu. V chodbě jsem při odchodu ještě potkala Violinu sestru, ale jen jsme se pozdravily. Nějak podivně se na mě podívala – jako kdybych měla na hlavě vrabčí hnízdo a rty natřené zubní pastou místo rtěnky. V tom spěchu bych se ani nedivila, kdybych tak doopravdy vyběhla ven.