Čaroděj z Agarty

Kapitola 23 • Část druhá

Kapitola 23: Chlapec, který nechtěl nic a zároveň všechno

Část druhá - Františka

Všichni čarodějové klanu oprášili saka, čarodějky vyhodily vlasy do vysokých účesů a společně vyrazili na tu velkou slávu. K naší skupině se přidala jen Violina mladší sestra – rodiče se vymluvili, že si připijí v klidu domova.

Hlavní slavnost se konala za zdmi klanu, ale ne všichni měli dovoleno tam vstoupit. Celé Saint-Colline by se tam stejně ani nevešlo, a proto byla ještě jedna méně oficiální oslava pořádána na náměstí. My ale měli výhodu, že jsme Michala znali osobně, a tak nebyl problém zúčastnit se toho pravého ceremoniálu.

„Aaah – takhle je to správně," vydechla Viola spokojeně, když jsme prošli bránou. „Víš, Třešničko, jak Mikiela vyhnali, zakázali místní páprdové vstup všem temnovládcům a nachovým elfům. Měli strach, že bychom mohli přejít na špatnou stranu a zaútočili zevnitř. Ale naštěstí už dostali rozum. Řekni – kdo jinej by je ubránil před démony líp, než my?" řekla a prsty si poklepala na Znak, který byl díky hlubokému výstřihu vidět víc, než obyčejně. „Vždycky jsme stáli na straně klanu. Ah – myslím, že už vidím bar." Lehce přidala do kroku a zavedla nás tak na nádvoří, kde už hrála živá hudba a lidé tam postávali ve společenském oblečení. Vesele diskutovali a spousta z nich už se skleničkami v ruce. Hned vedle provizorního stánku s pitím a obsluhou byly přetékající stoly s občerstvením a po stranách celého nádvoří se nacházely rozmístěné malé stolky se židlemi. Hlavní dominantou celého prostoru byl ale mramorový podlouhlý oltář zaskládaný chryzantémamy.

„Tamhle jsou," řekla najednou Květa a oddělila naši skupinu od žíznivé Violy. Zamířili jsme k jednomu ze stolů a už po pár krocích jsem u něj zahlédla Michala s nějakou ženou. V krku se mi udělal nervózní knedlík. Zdálo se mi, že místo lodiček mám najednou obuté betonové kvádry. Myslela jsem, že se nejde na tenhle okamžik už lépe psychicky přichystat, ale i kdybych na to měla měsíc, výsledek by byl úplně stejný. Nechtěla jsem ho potkat. Ale zároveň jsem netoužila po ničem jiném než po tom, aby se na mě podíval a objal mě.

Jenže čím blíže jsme byli, tím víc se mi Michal zdál nějaký divný. Záda měl mírně shrbená, přitom vždycky sedával jak pravítko. S ženou po jeho pravici se bavil s úsměvem, ačkoli jsem ho při mluvení neznala nijak jinak než s vážnou tváří. A když už jsme stáli u něj, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Jeho vlasy byly prorostlé šedinami a v obličeji neskutečně zestárnul. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Nechápala jsem, co se mu za těch pár dní stalo, ale byla to naprosto drastická změna. Michal – v neskutečně dobré náladě – se postavil, žena ve středních letech taky a šli se okamžitě obejmout s Květou. Další nevysvětlitelný úkaz.

„Jaká byla cesta?" zeptala se jich čarodějka.

„Pro mě pohodlná, ale táta celou dobu řídil. Nechtěl vystřídat," odvětila žena a pohladila Michala po zádech. Ten se pak na ni láskyplně usmál a to byl okamžik, kdy mi konečně došlo, že se vůbec nedívám na Michala. Ten by se takhle v životě na někoho neusmál. Mohl to být jej jediný člověk na světě – jeho táta.

Úplně mi to vzalo slova z úst. Ta podoba byla naprosto dokonalá. Jako kdybych se dívala na videozáznam z budoucnosti. Stejný odstín vlasů, stejné rysy, stejné oči – i když odstín modré byl malinko jiný – a kdyby toho muže netížil věk, byli i stejně vysocí. Představil se mi jako Filip Perlička a jeho manželka – Květina máma – byla Anna. Já jsem byla oštítkovaná jako Michalova kamarádka, které pomohl zmírnit následky prokletí. Nejspíš to teď bylo mé oficiální krytí, které mělo všechno mé vysvětlování zjednodušit. A nejspíš to fungovalo, protože se mnou Perličkovi soucítili a zároveň žasli nad tím, jak se Michal změnil. Byli opravdu sympatičtí a milí, a tak jsem si jen v duchu povzdechla, že Michal po tátovi zdědil pouze tu podobu.