Čaroděj z Agarty

| Kapitola 22 : Dívka, která si oblékla magii • Část první

Kapitola 22: Dívka, která si oblékla magii

Část první - Františka

Bez varování a bez rozloučení jsem byla vržena zpět do čarodějné chýše. Ještě se mi mírně motala hlava, když mě Kaira nadšeně přivítala a prozradila mi, že se ulila z konce hodiny, aby mohla být doma dřív.

„Když jsem se o tobě dozvěděla tamtu věc, nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdo nemohl! V životě by nás to nenapadlo! Kdyby nebyl Michal aghevian a nevycítil to v tobě, tak by ses pravdu nikdy nedozvěděla. Taková náhoda – to je jak osud!"

„Zdá se to tak." Pousmála jsem se trochu nuceně.

„Ostatní by se měli vrátit co nevidět, tak pak si popovídáme víc. Teď tě musím zavést za Violou – musí s tebou mluvit." Překvapilo mě, že je taky v chýši. „Teleportovala se sem asi před půlhodinou," objasnila a zavedla mě do obývacího pokoje, kde už na mě temnovládkyně čekala. Vyvalovala se na pohovce a když jsme konečně zůstaly samy, rozespale se zvedla do sedu.

„Takže, Třešničko, plán je následující – mám teď být tvoje osobní ochranka a pomocná ruka. Nejspíš jsi dostala kouzelnou hůlku, že?" Stále jsem ji svírala v dlani, tak jsem ji hned Viole ukázala.. „Paráda. Myslím, že tvůj úkol je snad jasnej. Budeš s tou věcí tak dlouho máchat, dokud z tebe nevymáčkne kousek tý tvojí zázračný temný šťávy. Všechno jasný?"

„Eeem... kde je Michal?"

„Pokud vím, tak ten nebyl součástí našeho rozhovoru."

„Já jen, že když jsi tady, tak tu musí být taky, ne? Jsi i jeho stráž."

„Špatnej vodhad." Vrtěla hlavou. „Tebe mám strážit. Na ochranu jeho zadku jsou už jiní. A není tu – je pořád v klanu. A než se začneš ptát – zůstane tam. Vzali ho zpátky. Každej z vás má teď něco jinýho na starost. Můžeš mi teda zopakovat, jaká je ta tvoje?"

„Máchat kouzelnou hůlkou," odvětila jsem sklesle. „Chtěla jsem se s ním aspoň rozloučit."

„Možná to ještě půjde. Ale jen když ukážeš nějaký výsledky. Takže být tebou, pekelně se snažím. Rozumíme si?" Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit.

„Skvělý. Takže než se do toho pustíš, dám ti krátkou lekci o tom, jak vlastně funguje temná magie." Řekla a začala s vysvětlováním. I když se mi zrovna nechtělo nic poslouchat, pekelně jsem se soustředila na vše, co mě musela naučit. Temná magie se podle jejích slov nacházela všude okolo nás, jen v mnohem menší koncentraci než její bílý protějšek. Údajně má tendenci usedat na různé předměty a živé bytosti, takže pokud jsou někde v okolí lidé, zásoba temné energie je prý zaručena. „Magii si ale můžeš nosit i s sebou. Ve svým jádru. Je to jako pomyslná kapsa někde tady." Ukázala trochu neurčitě na střed svého těla. „Normální lidi nebo čarodějové nemaj takový privilegium jako my. Do jejich kapsy se prostě temná magie usadí, ale nejsou přizpůsobení k jejímu využití – můžou ji jen čas od času vyčistit. Ona trocha temný magie nikoho nezabije, to se neboj. Je to normální. Ale třeba takovej čaroděj se jí snaží mít co nejmíň, protože jinak mu nejde kouzlit s bílou magií."

„Sfil mi asi vysvětloval to samé," vzpomněla jsem si. „Popsal tělo jako konvičku s vodou, kde se postupně usazuje olej, který ji nesmí zaplnit až po okraj, jinak se z člověka stane démon."

Viola uznale přitakala. „Jo, tak to asi mluvim o tom samým. Očividně zbytečně, když už to znáš," pronesla mírně otráveně, ale hned jsem ji ujistila, že i její vysvětlení mi pomohlo. „No, lepší to slyšet víckrát..." uznala. „Takže tvoje jádro, kapsa, konvice – jak chceš – se může taky naplnit až po okraj a může se z tebe stát něco hodně nepěknýho. Ale protože máš možnost to ovlivnit, tak prostě trošku odliješ a seš v poho. Nepamatuju se, že bych někdy potkala démona, co byl původně elf nebo temnovládce. Prostě se to nestává. Takže se nemáš čeho bát. Přinejhorším tu máš mě." Nezapomněla hrdě poukázat na sebe. „My ale teď budeme řešit opačnej problém – seš jako temnovládce, co se ještě nenaučil vytáhnout z kapsy svý esa. Když já začínala, měla jsem taky něco jako kouzelnou hůlku. Akorát to byla dlouhá dřevěná hůl, se kterou jsme se s ostatníma mlátili na odpoledním vyučování. Ty ale k životu bojový umění nepotřebuješ, takže asi stačí to, co máš. I když klidně bychom si nějakou lekci s holí mohly dát."

„Já to asi nejdřív zkusím s tímhle," řekla jsem nervózně a zakroutila špičkou hůlky ve vzduchu.

„Až tě to bude nudit, stačí říct." Koutek úst jí ujel do strany, jako kdyby si byla jistá, že si na konci týdne dáme souboj na život a na smrt.

Další instrukce už pro mě ale neměla. Přesunuli jsme se zpět na zahradu, Viola si do stínu postavila rozkládací židli a rukou mi mlčky pokynula, že zbytek už je na mě. ‚Tak. A teď se ode mě čekají zázraky,' pomyslela jsem si. Rozkročila jsem se, hůlku pevně a sebevědomě sevřela v dlani a máchla s ní. Nic. Další máchnutí. Zase nic.

„Zkus si to představit – takhle si akorát vodrovnáš záda," poučovala mě temnovládkyně. „Někteří začínaj meditací – uklidní dech i mysl. Ale já to nikdy nepotřebovala. Přišlo mi to jako pitomost. Kdo ví – tobě to třeba pomůže."

„Výborně," zamumlala jsem. „A jak se medituje?"

„No co já vím?" Rozhodila rukama. „Hele, ten kyselej ksicht si vodpusť, jo? Co si pamatuju, tak se vždycky posadili do tureckýho sedu, položili ruce na kolena, dlaně vzhůru, a pak už se jenom dejchá. Snadný, ne? Tak to zkus." Bez dalších protestů jsem si sedla na trávu, ale vážně jsem začala pochybovat o tom, jestli je Viola jako má učitelka ta správná volba.

Zkusila jsem na to raději přijít sama. Opatrně jsem vytáhla zraněnou ruku z šátku a položila obě dlaně na kolena. Zavřela jsem oči a uklidnila dech. Pak jsem si zkusila představit, že se dívám na mosaznou konvici. Takovou pěknou, jak z pohádky. Měla na sobě lístkový ornament a nálevku zakroucenou jak chobot porcelánového slona. Snažila jsem se oddělat z konvičky pokličku, ale bylo těžké udržet před očima samotný obraz, natož s ním hýbat.

Netrvalo dlouho a najednou bylo všechno pryč. Mysl se mi zaplavila hloupostmi. Viděla jsem moji dnešní snídani, pak – nevím proč – hodinky, když jsem vyštvala hodinky, místo konvice jsem měla talíř, potom skleněnou lahvičku a nakonec jsem se dívala na Michalův obličej a to už jsem musela otevřít oči.

„Nevzdávej se, Třešničko," povzbuzovala mě Viola, ale zněla tak nadšeně, jako kdyby se dívala na představení své ošklivé a nešikovné dcery.