Čaroděj z Agarty

Kapitola 26 • Část druhá

Kapitola 26: Dívka, která započala revoluci

Část druhá – Viola

„Co se děje?" nechápala sestra. „Nejdřív letíš jak střela a teď zdržuješ?"

„Ty víš, že si potrpím na dobrý kafe."

„Cože?"

„Když jsem tě byla na povrchu navštívit, ukázalas mi všechny dobrý kavárny v okolí. Stihly jsme sice jen jednu, ale to kafe jsem si fakt vychutnala," připomněla jsem nedávný zážitek. „Ale paks mi řekla ještě o jednom podniku. O tom nejhorším místě, kde si můžeš dát kávu. O putyce, kam bych v životě nevkročila. O kouzelným lokálku."

Sandřin obličej zůstal beze změny. „Pořád nevím, proč o tom najednou mluvíš."

„Ale víš," zašklebila jsem se. „Máš pravdu – nikdy bych si tam nešla zmrzačit žaludek. Ale prohnat střeva Mikielovi – to už je jiný lákadlo. Bohužel k mojí smůle si dal minerálku." Sestra už zůstala mlčet. Jen na mě s prázdným pohledem zírala. „Tys věděla, že tam Fany pracuje. Vědělas o jejím problému. A taky jsi věděla, že má Fany bratra. Jaks to zjistila? Jak jsi mohla vycítit, že jsou hostiteli Ireniny magie?"

Sestra se lehce pousmála a mě se z toho sevřelo hrdlo úzkostí. Jako kdyby právě zahodila masku, které jsem si až doteď nevšimla.

„Nezjistila jsem to já – byl to někdo jiný. Zabloudil do toho podniku náhodou."

„Kdo to byl?"

„To nechám na tvojí představivosti," odvětila pobaveně. Napadaly mě jen dvě možnosti: aghevian nebo zlatej elf. Dost nepravděpodobný, že by se toulali po povrchu, ale nikdo jinej by Fany neobjevil.

„Víš jak se občas říká, že Irenu stvořila sama příroda, jako svou ochránkyni?" vyrušila mě Sandra z přemýšlení. „Lidé rádi překrucují pravdu, aby zněla lépe. Iren a Oira byli skutečně zázrakem. Ale ne přírody – ta se na jejich stvoření podílela vskutku málo. Byli to zlatí elfové. Pomocí svých znalostí vytvořili první umělé bytosti. Překroutili platné zákony a přivedli na svět něco, co za normálních podmínek nemohlo existovat – tělo, které umí nést oba protipóly magie. Tak jako stvořili Agartu, byla na svět přivedena i jejich loutka – Sana Krea An Iren."

„Kdes k takovýmu blábolu přišla?"

„To si taky můžeš domyslet. Jak už jsi asi pochopila, nehodlám prozradit identity mých společníků," řekla a otočila se k Fany. „Vidím na tobě, že už jsi nejspíš taky poznala, kdo jsem. Ano – vydávala jsem se za Adrianu. A ano – byla jsem donucena připravit Mirka o život."

„Donucena?" nevěřila Fany svým uším. „Zabilas mi bratra, ty mrcho!" zaječela a já jen viděla, jak má chuť se po ní rozběhnout. Okřikla jsem ji, aby zůstala stát na místě, ale neposlouchala mě. Přiskočila jsem rychle k ní a odtáhla ji do dostatečné vzdálenosti od Sandry. Ta vše sledovala s naprostým klidem. Vůbec jsem neměla ponětí, co od ní můžu čekat. Ta osoba... se vůbec nepodobala mojí sestře. ‚Možná mám pravdu, možná to není moje sestra, ale démon, kterej mluví jejími ústy.'

„Nemůžu za to, že umřel," pokračovala Sandra. „I pro nás je Irenina moc důležitá. Chtěli jsme vás oba na naši stranu. Zrovna jsem měla mít praxi na povrchu, tak to vyšlo na mě. Spřátelila jsem se s Mirkem, aby mi věřil, až bych mu ukázala Agartu. A jakmile by vše pochopil, přesvědčil by i tebe, Františko. Jenže něco se pokazilo. Řekněme, že za jeho smrt může přesně ta osoba, která se tě teď snaží chránit. Kdyby nepřivedla Mikiela do toho podniku, nikdo by o tobě nevěděl. Jenže jakmile ses jim dostala do rukou, nemohli jsme riskovat, že se Irena přidá k Norice – zpátky na stranu svých stvořitelů. Všechno, pro co jsme bojovali, by bylo zbytečné. A tak musel Mirek jít."

Cítila jsem, jak Fany vztekle zaryla prsty do mojí paže. Chápala jsem, že má chuť té prolhané čubce rozsápat hrdlo, ale neměla na to. Jenom by zbytečně umřela. Musela jsem honem vymyslet, jak dostat Fany do bezpečí. Potřebovala jsem přivolat skrz zrcadlo v mé kapse Noriku, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi dá Sandra vůbec možnost ho zprovoznit.

„Řekneš mi, sestřičko, za co bojuješ, že ses kvůli tomu snížila k zabíjení lidí? Co z toho budeš mít?"

„Nejspíš tě to překvapí, ale dělám to pro ostatní. Aby co nejméně lidí zažilo to, co já. Chci pro ně svět, kde budou v bezpečí. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, je navrácení Agarty do rukou temnoty."

Najednou začaly části skládanky zapadat na svý místo. Všechny události, který se po smrti Ireny staly. Démoni potulující se mimo svá vyhrazená teritoria. Nový druh parazitních démonů, kteří svého hostitele pomalu zabíjí a vlastně všechna ta náhlá úmrtí, která zapříčinila, že se nakonec poskvrněný aghevian stal Óramim. A právě tenhle člověk teď prováděl jeden z nejdelších rituálů v podzemí u Tepny – u nejzranitelnějšího místa téhle planety.

„Fany, musíš pro mě teď něco udělat," vyslovila jsem tišeji. „Když se vydáš okolo paláce, najdeš za ním vysokou dřevěnou bránu. Je za ní vchod do podzemí. Za každou cenu musíš najít Mikiela a přivýst ho za mnou, rozumíš? Vymysli si cokoli. Něco jako, že Norika si nepřeje, aby rituál pokračoval – to by mělo zabrat. Dotáhni ho i násilím, pokud budeš muset. Zkusím za tebou přijít, ale nespolýhej na to."

Chtěla něco namítnout, ale v polovině slova jí došlo, že to nemá smysl. „Dobře – přivedu ho."

„Kdyby se ti někdo pokusil ublížit, vrať se okamžitě za mnou – klidně i bez Mikiela. Bohužel ani Norika ti nemůže přijít na pomoc, když je zrcadlo rozbitý." Nejspíš jsem toho po holce, co se neuměla nijak bránit, chtěla moc. Jenže to nešlo jinak. Jenom co Fany udělala krok stranou, před klanovým palácem se rozpoutalo peklo.