Čaroděj z Agarty

| Kapitola 4: Dívka, která poprvé stanula uvnitř zeměkoule • Část první

Kapitola 4: Dívka, která poprvé stanula uvnitř zeměkoule

Část první – Františka

Když jsme přijížděli do naší cílové stanice, přehodila jsem si kabát přes paži. Dubnový chlad se jako kouzlem přeměnil na příjemný květen a Michal mi vysvětlil, že bych si měla pořídit něco lehčího na oblečení, jelikož v Agartě se nestřídají roční období. Údajně tu teplota klesala nejméně k sedmi stupňům. Když jsem si uvědomila, kolik strastí s oblékáním tím odpadá, přišlo mi, že jsem právě vstoupila do ráje.

„Vlastně tu ani není stejný den a noc, jak jsi zvyklá," pokračoval, zatímco vlak přibržďoval a na chodbičku začali z kupé vylézat další lidé. „Naše slunce je umělé, ovládané starodávnou magií. Každý den přesně na osm hodin zhasne a pak se znovu rozsvítí. Také tu nemáme žádný měsíc. Naštěstí noc osvětluje rozžhavené jádro slunce, takže se nemusíš bát, že by tu byla absolutní tma."

Znělo to hodně neuvěřitelně. A i trochu strašidelně. ‚Co kdyby se ta jejich přeprastará magie porouchala?' běhalo mi v hlavě. ‚Umrzli by tady? A co teprve ostatní lidé na povrchu?' Sice jsem nevěděla, jak je vnitřní slunce pro naši planetu důležité, ale určitě by to nebylo dobré.

Nechala jsem si raději své apokalyptické představy pro sebe. Už i za tu krátkou chvíli jsem stihla poznat, že Michal nebyl moc společenský a už vůbec ne upovídaný. Věty vyslovoval pomalu, co nejstručněji a nejvýstižněji, aby nemusel nic opakovat dvakrát. To já zase dokázala mluvit jako kolovrátek, což ho nejspíš mírně dráždilo. Ke konci naší cesty mi dokonce odpovídal s mírnou nechutí, kterou si nejspíš neuvědomoval. Naštěstí jsem si toho všimla a přestala mluvit v pravý okamžik.

Zatímco jsem mlčky následovala mého čarodějného průvodce, obdivovala jsem sebemenší detaily tohoto místa. Byl krásný slunečný den. Nebe sice nebylo tak modré, jako na povrchu, mělo spíš nádech do šeda, ale kdybych nevěděla, že se procházím po druhé straně zemské kůry, nepoznala bych rozdíl. Zajímalo mě, jestli by se s dalekohledem dalo na nebi zahlédnout i druhou stranu Agarty, ale nejspíš byla hodně vzdálená – vždyť místo hor a polí jsem viděla jen čisté plátno pokryté roztrhanou vatou.

Vzduch tu byl svěží, lehounký a přinesl až k mému nosu příjemný závan květin. Zahlédla jsem na konci nádražní budovy nějaký barevný keř, odkud se pravděpodobně linula ta lahodná vůně, ale Michal mě vedl opačným směrem. Prošli jsme okolo několika lidí, kteří čekali na vlak a snad polovina z nich se za námi zvědavě otočila. Do tváří se mi nahrnula horkost. Na tolik pozornosti jsem vůbec nebyla zvyklá.

„Proč se na tebe všichni tak dívají?" špitla jsem směrem k Michalovi. „To proto, že jsi čaroděj?"

„Nesledují mě," zavrtěl hlavou. „To ty jsi jako chodící parfumerie." Zaraženě jsem se podívala za sebe a zjistila, že několik párů očí bylo přišpendlených snad na každém mém pohybu. Zamrazilo mě.

„Něco s tím určitě uděláme, neboj se," pokusil se mě čaroděj uklidnit. „Takhle jsi jako mucholapka na démony a o tenhle druh problémů vážně nestojím."

„Tak to jsme dva," pronesla jsem přiškrceným hlasem. Mezitím jsme obešli nádraží a zamířili ulicí nejspíš do centra města. Po cestě vedle nás se občas líně protáhlo nějaké auto, jehož řidič očividně nikam nespěchal a stejně klidně projížděli i lidé na kolech, kterých bylo mnohem víc než automobilů s neznámou značkou orla z profilu. Přišlo mi, že jsou tu všichni nějak zpomalení. Tedy až na Michala – rychlým krokem mě prováděl ulicemi, jako kdyby se těch démonů vážně bál.