Čaroděj z Agarty

Kapitola 22 • Část druhá

Kapitola 22: Dívka, která si oblékla magii

Část druhá - Františka

Věděla jsem, že to nebude snadné, ale když si celý zbytek dne snažíte představovat konvice, ale místo nich myslíte na vyzáblého čaroděje, začne vás to mírně štvát. Vztekle jsem pak máchala hůlkou kolem dokola a pomyslně střílela do terčů s Michalovým obličejem. Cítila jsem něco jako lehké vibrace, ale to bylo všechno. Víc se mnou lomcovalo zoufalství nad tím, jak jsem se blbě zamilovala. Do špatnýho člověka a ještě k tomu to moje základní pudy věděly dřív, než já sama. Zasloužila bych pár facek. Jediné, čeho jsem toho dne docílila, bylo to, že se mi podařilo uspat Violu. Alespoň už neměla žádné připomínky.

U večeře jsem znovu viděla všechny známé tváře, což mi dodalo trochu optimismu. Pověděla jsem jim o tom, jak jsem poznala Sfila, rodinu Violy a nakonec i jedovlka, který si mě chtěl dát na svačinu. Démony jsem ale z vyprávění raději vynechala.

„Kdo mohl jen tušit," řekla nakonec Květa, „že když jsme ji v pondělí vyprovázeli, bude s námi ve středu už zase večeřet. Myslím, že sis včera zažila víc, než by mělo být pro dívku z povrchu zdrávo. Nedivila bych se ti, kdybys už nechtěla Agartu ani vidět."

„To zase ne." Zavrtěla jsem hlavou. „I přes to všechno to tady mám raději než tam nahoře. Pro obyčejné lidi jsem neviditelná a to je často mnohem horší než nějaké kousnutí."

Viola se tomu zasmála. „Nevim, jak bys mluvila, kdyby ti tu ruku vážně slupl."

„Naštěstí k tomu nedošlo," připomněla Květa a káravě nadzvedla obočí. Temnovládkyně se tomu ale dál přidušeně hihňala, a tak si raději zacpala pusu bramborovým salátem. Nevím, jestli jsou všichni jejího druhu takhle morbidní, ale její smysl pro humor byl dost pokřivený.

Ještě jsme si chvíli povídali o zbytečnostech, ale nakonec mě přemohla únava, a tak jsem šla spát dřív. Jenže jakmile jsem ulehla, spaní mě nějak přešlo. Ustlali mi totiž v Michalově posteli a to bylo asi to nejhorší, co se mi mohlo stát. Už totiž nebyl jen v mojí hlavě. Byl naprosto všude! Možná jsem si to jen namlouvala – to povlečení nejspíš bylo čisté –, ale i tak jsem měla pocit, že cítím jeho vůni, která se ke všemu ještě tak složitě popisovala. Používal nejspíš nějaký bylinkový šampon – řekla bych, že kopřivový nebo meduňkový –, a pak se po koupeli asi vždycky vyválel v hlíně, nebo nevím, protože minulou noc voněl stejně, jako když jsem si jednou v pokoji přesazovala květiny. Zajímalo by mě, jestli vodní agheviané voní třeba taky po moři, ohniví po dřevě a vzdušní jako vánek na louce. Bylo by hloupé se na to Michala zeptat? Problém byl, že už se ho možná nikdy na nic nezeptám. Jestli se mi nepodaří moji moc probudit, nejspíš mi jako jediná vzpomínka na něj zůstane tahle zvláštní vůně, díky které už asi nikdy nebudu moct přesazovat květiny.

Netuším, kdy jsem usnula, ale hned ráno jsem se vrátila na zahradu a pokračovala s tréninkem. Byla jsem mnohem odhodlanější. Stále jsem si opakovala, že když se mi podaří odstranit ten blok, nejenom, že se budu moct ubránit před případným démonem, ale především se budu moct rozloučit s Michalem. Naposledy mu poděkovat, že mi otevřel dveře do Agarty a že mi nakonec pomohl. A pak... na něj budu muset zapomenout. Protože přede mnou stojí něco, co je mnohem důležitější než my dva.

Nechtěla jsem na to ale moc myslet. Ještě jsem ani neudělala první krok. Raději jsem si znovu představila mé nitro a snažila se pootevřít pomyslnou pokličku. Stálo mě to mnoho úsilí a přemlouvání. Skrýval se tam totiž můj největší strašák. Věc, která mě odřízla od mých přátel, mých rodičů a vlastně celého světa. Ubližovala mi jak na těle tak na mysli a neexistoval způsob, jak se toho zbavit. Celý život jsem zasvětila tomu, abych tu strašidelnou vlastnost v sobě někde hluboko pohřbila, abych mohla žít alespoň trochu normálně. A teď to musím znovu vykopat? Nezbláznila jsem se? Po tom všem? Po těch večerech, které jsem jen zoufale proplakala než jsem vyčerpáním usnula? Po těch chladných pohledech mé mámy, kdy mě s donucením hladila po ruce, abych se utišila? Myslela jsem, že už jsem dávno zapomněla na to, co jsem tehdy zažívala, ale ne – na to se nedá zapomenout. Pořád to proudilo v mých žilách. Ta nicota.

Otevřela jsem oči a pomalu zvedla obě paže před sebe. „Violo!" zavolala jsem, ale můj hlas byl tak roztřesený, že nešel vůbec slyšet. Zakřičela jsem podruhé a křečovitě se postavila na nohy. Chtěla jsem vejít do domu, ale když jsem doběhla ke dveřím, nemohla jsem uchopit kliku. I když šly ještě vidět, mé dlaně už nebyly v hmatatelném světě. Začaly pomalu mizet. Už zase. Vztekle jsem kopla do dveří a s hrůzou sledovala, jak se má noční můra znovu opakovala.

„Mirku!" hlesla jsem a zoufale se rozbrečela. Volala jsem jeho jméno jako magické zaříkávadlo, ale vůbec nefungovalo. Mé tělo mizelo dál a já s tím nemohla nic dělat.

Najednou se konečně rozrazily dveře a já vylekaně uskočila. Temnovládkyně na mě chvíli zmateně zírala, ale vzápětí už pevně svírala to, co mi ještě zbývalo z ramen, a zatřásla se mnou.

„Fany, otevřela jsi víko! Tohle je tvoje magie! Nemůže ti ublížit – ovládni ji!"

„To nejde!" zavzlykala jsem. „Nikdy to nešlo! Jen můj bratr –"

„Ten tady teď není! Ať už s tebou udělal cokoli, zvládneš to i bez něj! Protože jestli ne, neuvidíš ani ho, ani Mikiela – nic! Tak přestaň bulet a podívej se na mě!" Zvedla jsem ztěžkle řasy od slz a snažila se zaostřit na její rozmazaný obličej. „Já vím, že je to strašidelný. Ale neděláš to jen pro sebe. Jsou tu ostatní, které chceš ochránit. Ani já se nestala pravou rukou Noriky pro nic za nic. Potila jsem krev, dřela dnem i nocí a všechno jen pro to, abych se už nikdy nemusela dívat na to, jak démon vytrhává kus masa z nohy mojí malé sestřičky. A jestli se na vrchol může dostat průměrná temnovládkyně, tak pro tebe to bude hračka. Musíš si věřit, Fany. Slyšíš mě? Já vím, že to zvládneš. Seš silnější než si připouštíš. Dívej se na mě a podej mi ruku."

„Ale moje ruka –"

„Nic s ní není. Neboj se a podej mi ji." Viola nastavila svou rozevřenou dlaň přímo před můj obličej. Chvíli jsem váhala. Ale bylo mi jasné, že pokud tak jednoduchý úkon nezvládnu, sotva se budu moct posunout dál. A tak jsem zvedla mou neexistující paži. A i když byla křehká, jako ranní mlha, pokusila jsem se dotknout Violiných prstů. Ale necítila jsem nic.

„Vidíš, jak ti to jde," chlácholila mě. „Teď by to ale chtělo trochu barvy, jinak se tě všichni leknou." Mrkla na mě. „Představ si to jako malování. Inkoust máš v sobě – vem si ho."

I když jsem myslela, že se mi každou chvíli podlomí hrůzou kolena a vzduch jsem musela násilím prodírat skrz hrdlo, někde v zákoutí mysli jsem uviděla lahvičku s černým inkoustem. Takovou, kterou jsem si jednou musela koupit do školy, abych jej na deset minut použila, a pak odhodila do krabice mezi zbytečnosti. Jenže tenhle inkoust jsem musela použít. Musela jsem odšroubovat to zaschlé víčko.

Moji ruku, která byla křehká a průhledná jako mýdlová bublina, začaly pomalu protínat tmavé žilky. Jako by se mým krevním řečištěm rozlila černá barva, která prostoupila až do konečků mých prstů. Bylo to jako dívat se na zetlelý list, kterému zbyla jen kostra. Už jsem ani nevěděla, jestli vůbec ještě dýchám. Hrůzou se mi svíral každičký sval v těle.

„To je ono – pokračuj!" Viole úplně zářily oči vzrušením. Ale já už se na tu odpornou temnou strukturu nedokázala déle dívat. A nejspíš to přání bylo natolik silné, že se má průhledná kůže následně podřídila. Během okamžiku se oblékla do černé, jako kdybych ponořila obě paže do kádě s barvou. Mé ruce byly zpátky.