Čaroděj z Agarty

Prolog

V dávných dobách, které si pamatuje již jen prastará matička země, žili všichni tvorové v souladu se zákonitostmi přírody. Každý měl svůj úděl a každý jej také s láskou a úctou plnil. Od nejdrobnějších elfů, kteří zpívali semínkům rostlin, přes plivníky, kteří hlídali divoký oheň, až po hrozivé démony, kteří pohlcovali negativní energii, aby udrželi magii v rovnováze – všichni věděli, kde je jejich místo a jaký mají úkol. Jenže jedna bytost přišla na svět bez jakéhokoliv jasného poslání. Tou bytostí byl člověk. Tvor inteligentní, cílevědomý a neústupný. Na první pohled možná obyčejný, ale na ten druhý úplně jiný než ostatní. Někdo by snad mohl tvrdit, že prokletý, jelikož právě „rozum" byl jeho největším rozdílem. Nejenom, že nechápal smysl svého bytí, on ani neslyšel hlas přírody, která se mu snažila pomoci.

Uvězněn v nevědomosti a strachu, člověk začal postupně hledat smysl každého kroku, který udělal, každého nádechu, kterým se mu zachvěla hruď. Ale odpovědi, jež se mu samy nabízely, bez zájmu přehlížel. Byly příliš jednoduché, příliš zřejmé na to, aby jej dokázaly zbavit všech pochyb. V očích člověka mělo vše svůj hluboký a složitý význam. A tak dál objevoval svět, hledal náznaky, bojoval za svá přesvědčení a vymýšlel pro své domněnky důkazy. Ale ani za mnoho dalších let a mnoho dalších pokolení stále nebyl blíže ke svému cíli. Čím hlouběji se nořil do jádra podstaty svého bytí, tím rychleji se vzdaloval od zjevné pravdy, kterou zavrhl. Ztracený ve své vlastní iluzi, kterou si okolo sebe stvořil. Přitom jeho úkol byl jednoduchý. Stačilo se jen na chvíli zastavit a zaposlouchat se. Pozorně se rozhlédnout. Každý by pak poznal, že život je zázrak, který se musí chránit. Jenže prokletí, které bylo na člověka uvaleno, mu bránilo přijmout tak jednoduchý úkol. A těch, kterým se podařilo vymanit z neviditelných okovů sobeckosti, byla jen hrstka. Nedokázali sázet stromy stejnou rychlostí, s jakou je ostatní káceli. Neuměli vyčistit potoky, do kterých bez přestání proudila krev z bojišť. Nebylo jich dost, aby znovu zúrodnili mrtvá pole. A především nemohli zabránit démonům zlákaným pachem smrti, kteří vylézali ze svých skrýší a stávali se tak pro svět mnohem větší hrozbou než kdy předtím.

Byly to temné časy. Vše, co existovalo, pomalu chřadlo kvůli lidské pýše a marnotratnosti. Všechny bytosti, které se s takovou pečlivostí staraly o svět, postupně umíraly. A i když to nebylo na první pohled znát, celá planeta lapala v temnotě po dechu. Zdálo se, že něčí experiment s člověkem dopadne katastrofálně. Ale bytosti, které tyto končiny obývaly již mnoho let před ním, se nehodlaly vzdát. Měly plán, jak energii celé planety znovu očistit. Pokud to nebylo možné na povrchu, kde jakoukoli snahu ostatní označili za čarodějnictví, existovalo ještě jedno místo – podzemí.

Nejmocnější elfové, kteří žili již tisíce let, se jali budování nového světa. Byl to náročný úkol. Žhavé nehostinné jádro planety poskytovalo útočiště otrlým démonům, jimž tamní podmínky prospívali, nikoli lidem, natož dalším, daleko křehčím bytostem. Ale elfové všem ukázali, kdo zde bude novým pánem. Za pomocí magie a mocné matky přírody přeměnili vnitrozemské slunce tak, aby dokázalo udržet život. Démoni, kteří se podrobili jejich moci, odešli do teritorií jim určeným a ostatní, kteří vzdorovali, byli zabiti nebo se jim – v horším případě – podařilo uprchnout na povrch. Na uzlech energie elfové vybudovali města a pomocí očistných rituálů zachránili svou rodnou planetu z bezpečí jejího nitra. To místo bylo pojmenováno jako Ag Arta – v původním jazyce: „zrozeno k životu". Lidem, kteří si vážili přírody a ochraňovali ji, propůjčili elementálové část jejich moci a svět tak poprvé spatřil agheviany – později známé jako čaroděje elementů.

Agarta se stala utopií. Jen s několika tajnými průchody existovala odříznutá od zkaženého světa nahoře a její noví obyvatelé chránili Zemi za všechny, kteří nedokázali prozřít. Po mnoho let vše fungovalo a lidé narozeni v podzemí žili v harmonii s magií i bytostmi, které ochraňovaly vše živé. Jenže čím více bylo lidstvo na povrchu vyspělé, čím více zapomínalo na přírodu a neopětovalo její dary, tím více temná energie sílila a dusila svou bílou sestru jako hustý kouř.

Léta nerovnováhy energií daly život mnohým mocným démonům. Takovým, kteří začali prohlašovat, že právě elfové a jejich stvoření podzemní říše bylo posledním hřebíčkem do rakve této lidmi prokleté planety. Podle nich existuje už jen jediný způsob, jak vše zachránit a vrátit do původního stavu – stačí jen ponořit Agartu zpět do temnoty.