Čaroděj z Agarty

Kapitola 23 • Část pátá

Kapitola 23: Chlapec, který nechtěl nic a zároveň všechno

Část pátá - Františka

„Agarta potřebuje Sankreu Iren," promluvil po chvíli. „Bylo ode mě hloupé myslet si, že by ses snad mohla rozhodnout jinak. Jsi silná a víš, že můžeš ochránit ostatní. Štěstí většiny je pro tebe důležitější než vlastní a já to respektuji. Je to tak správně," řekl, ale ten tón, který použil, byl jiný než jsem znala. Většinou býval chladný a monotonní, ale tenhle... Nebyl to hlas agheviana. Nebyl to Michal, kterého jsem potkala na nádraží. Ve zlomku sekundy přede mnou stál obyčejný chlapec. Chlapec, který mě miloval. Stejně jako já jeho. „Jestli se vám někdy podaří přivést Irenu zpět k životu," pokračoval tišeji, „budu tady. Budu na tebe čekat. Tak dlouho, než moje vlasy zblednou a mé tělo přemění v kámen."

Byla jsem s tím chlapcem jak na horské dráze. Všechny mé pocity létaly ze strany na stranu, nahoru a dolů. V jednu chvíli bylo vše růžové jako nadýchaná cukrová vata a vzápětí zase temné jako ten nejhustší les. Ale když Michal zanedlouho prohlásil, že mě zavede zpět za Violou, neocitla jsem se v lese – někdo mě vhodil do černočerného sklepení, odkud už nebylo úniku. A když jsem viděla, jak se jeho kroky začínají vzdalovat, zmocnila se mě panika. Ztratila jsem rozum.

„Cítím to stejně!" vykřikla jsem. Najednou jsem stála na nohou a vše, co jsem v sobě dusila, teklo ven. Chtěla jsem být ta rozumnější, silnější, ale nešlo to. V jeho přítomnosti to nešlo. „Když jsi mě v nemocnici políbil, cítila jsem to stejně. Jen jsem to nepoznala. Asi jsem měla strach – nic podobného jsem k nikomu ještě necítila. Ani nevíš, jak strašně moc mě teď mrzí, co jsem ti řekla. Odpusť mi to. Příliš pozdě mi došlo, co pro mě znamenáš. Mám tě v hlavě a vím, že chci být s tebou. Víc než cokoli na světě. A jestli to půjde, jestli se mi podaří stát se takovým stínem, jakým byla Irena, tak mi bude jedno, co nám Norika všechno zakáže. Prostě za tebou přijdu," vyslovila jsem odhodlaně, ale pak už mě hlasivky moc neposlouchaly a oči mě začaly pálit. „Přijdu kdykoli. Takže tohle není naše poslední loučení jako se Sfilem. Budeme se loučit ještě stokrát – tisíckrát!"

Michal ke mně stál celou dobu zády. Doufala jsem, že ta slova zmírní naši vzájemnou bolest. Znovu jsem se pokusila zažehnout tu jiskřičku, i když byl můj slib možná nesplnitelný. Ale nedokázala jsem jen tak odejít.

Srdce mi vynechalo rytmus, když se na mě otočil. Slzy mu tekly tiše po strnulých tvářích a při tom pohledu jsem už nedokázala zadržet ani ty svoje. Natáhl ke mně ruku a pokusil se usmát, ačkoli to v té chvíli byla nejspíš ta nejtěžší věc na světě.

Rozeběhla jsem se do jeho náruče a jen co mě v ní uvěznil, už po té první milisekundě jsem věděla, že jsem tam patřila odjakživa. Jeho vůně po meduňce mě konejšila jako ukolébavka. Prsty pak zajel do mého účesu a tím si mě nevědomky úplně celou přivlastnil. Dovolila bych mu všechno, co by jen chtěl. Rozpouštěla jsem se v jeho horkých pažích jako máslo a toužila po tom, aby mě už navždycky chránil a miloval. Vzal mou tvář do dlaně a naprosto zasněně se vpil to mých očí. Prsty něžně otřel všechny mé slzy a já osušila ty, které uronil kvůli mně. Pohled mi tančil po tom křehkém obličeji. Jeho pootevřená ústa šeptala slova lásky a i když se ještě zdráhal vyslovit je nahlas, věděla jsem, že tam pro mě jsou schovaná.

Políbila jsem ho, jako kdyby to mělo být naposledy. Byli jsme malinko nemotorní, ale vůbec nám to nevadilo. Klidně bych trénovala hodiny, protože nic krásnějšího jsem za celý můj mizerný život ještě necítila. Jako kdybych byla princezna, kterou polibek z čisté lásky zbavil jejího prokletí.

Když už byly naše rty suché a jen unaveně se dotýkaly, otevřela jsem konečně oči z toho nádherného snu. Michal se na mě taky podíval a udělal něco, co mi vzalo dech z úst. Usmál se. Usmál se stejně, jako dnes jeho táta. Něžně a zamilovaně. Lidsky. Znovu mě pohladil, a pak se na chvíli zadíval na smaragdový přívěšek, který mi vyrobil. Nejspíš si všiml nových ornamentů, které tam přidala Norika.

„Dostala jsem od tebe tolik věcí, ale nemám nic, čím bych ti je oplatila," řekla jsem tiše. „Dala bych ti cokoli. Na památku."

On ale zavrtěl hlavou. „Nechci nic, co by mi tě mělo pouze připomínat. Chci tebe. Celou a napořád. Vím, že to teď nejde, ale počkám na ten den, kdy budeme moct být zase spolu."

„Můžeme spolu mluvit! Mám kouzelné zrcátko!" vzpomněla jsem si. „Ne tady u sebe – v batohu. Jenže nevím, kde teď je, nechali jsme ho v horách. Mám tam i tvoji sedmikrásku – ještě se mi nerozbila. Ale to zrcátko – Květa má druhé, takže když ti ho předá, můžeme –" Jeho prsty vzápětí zastavily tu moji rozjetou pusu a mnohem důrazněji zopakoval:

„Pokud nemůžu mít všechno, nechci nic. A ty by ses měla taky zbavit věcí, co jsem ti dal. Nepomůže to úplně, ale zmírní to tvoje trápení. Věř mi." V té chvíli mi asi ještě úplně nedocházelo, co tím myslel. Trochu mě zamrzelo, že nechtěl nic na památku. Ale vypadalo to, že se nenechá přesvědčit o opaku, a tak jsem jen tiše přikývla.

„Pojď, provedu tě tady, než nás objeví." Vzal mě za ruku. Poslušně jsem ho následovala a sledovala vše, co mi okolo paláce ukazoval, ale moje hlava byla plná jen myšlenek na to, až se zase někde zastaví, abych ho mohla políbit. Cítila jsem se opilá, i když už veškerý alkohol vyprchal. Bylo mezi námi silné pouto a zdálo se mi, že jej nikdo nemůže zlomit. I když budeme každý sám.

Bohužel netrvalo dlouho a náš společný sen skončil. Viola neřekla nic na to, že nás našla ve vzájemném objetí. Jen mi oznámila, že už je čas jít.

Naposledy jsem ochutnala jeho rty, pohlédla do těch modrých očí, které byly hřejivé jen když se dívaly na mě a se smutným úsměvem jsme se navzájem pustili. První kroky byly to nejtěžší na světě. Ale pak už to bylo o něco snazší, jelikož jsem si neustále dokola opakovala, že to dělám pro něj. Dodávalo mi to sílu, kterou jsem tak zoufale potřebovala.

Ještě naposledy jsem se otočila, abych viděla jeho tvář, jenže on už začal hrát svou novou roli. Po Michalově nádherném úsměvu nebyly ani stopy. Stál tam jen nový Órami. Chladně a bez emocí sledoval, jak odcházím.