Živly přírody- nejvyšší živel

Nepropustná zeď

Tom stál pár kroků od dveří, měsíční světlo, které prosvítalo oknem, mu zářilo do temných očí. Díval se na mě upřeně a ledově, nemohla jsem z jeho výrazu vyčíst jediné slovo, jedinou emoci... jen chlad. Kruhy pod jeho očima se v měsíčním světle zdály ještě hlubší a bolestnější. 

  Srdce se mi na pár vteřin zastavilo. Netušila jsem, že zůstal v pokoji, předpokládala jsem, že všichni odešli. Když se mnou neprohodil jediné slovo, myslela jsem, že je moc naštvaný, aby se mnou mluvil... tak co tu ještě dělá? 

  Pokusila jsem se zvednout na loktech, abych na něj lépe viděla. Od hrudníku mi projela bolest, přes hlavu i přes konečky prstů, tentokrát jsem ale byla moc překvapená, než abych jí věnovala pozornost. Zhluboka jsem se nadechla a zatnula zuby. Musím to vydržet.

  ,,T- Tome..." vydala jsem ze sebe, když jsem konečně našla hlas. Dívala jsem se mu na tvář, do očí jsem mu ale pohlédnout nechtěla. Byly tak ledové, až mi z jeho pohledu přejel mráz po zádech. ,,Co tu ještě děláš? Proč jsi neodešel s ostatními?" Stále se na mě díval, jako by mě ani nezaslechl. 

  ,,Odpověz mi. Pokoušela ses Verču uzdravit?" zeptal se znovu, ještě chladněji než předtím. Strnula jsem. Nechápala jsem, jak to poznal. Byla jsem tak očividná? Poznali to i ostatní? Ihned potom mi došlo, že by to nebylo možné, nenechali by to jen tak. A zvlášť Verča by mi znovu vynadala. Možná měli nějaké podezření, nepoznali to ale jistě. 

  Tak jak to poznal Tom? 

  Otevřela jsem pusu a napadlo mě, že prostě zalžu, nechám si pravdu pro sebe. Nebylo to tak, že bych mu nevěřila... jen jsem nechtěla, aby se o tom dozvěděla má nejlepší kamarádka. Nemohla jsem jí vzít jediný kus naděje, který jí ještě zbýval. 

  Když jsem ale pohlédla Tomovi do očí, byť jen na chvíli, došlo mi, že mu lhát nedokážu a ne jen proto, že mou lež vždy odhalil. Tak dlouho mě hledal, bez přestání, bez myšlenky, že se znovu nevrátím, i když se všechno zdálo zbytečné. Navštívil mě ve snu, aby zjistil, kde se nacházím, ale ani po tom, co se dozvěděl, že nevím, neodešel. Zůstal se mnou a vyprávěl mi o všem, co jsem zapomněla. 

  Byl tady. Celou dobu. Nechtěl se smířit s tím, že se nejspíš nevrátím... a právě proto mě také našel. 

  Tak jak bych mu mohla lhát? 

  Podívala jsem se do jeho chladných očí a napadlo mě, čím vším si musel projít. Všechny ty dny se vinil za to, co se mi stalo, a přitom to ani v nejmenším nebyla jeho chyba. Zachránil mě... a nejen on. Kdybych neměla kolem sebe rodinu, přátele, dokonce i chlapce, jehož jméno jsem stále neznala... byla bych už mrtvá. 

  Lhala jsem už mockrát. Možná bylo načase, abych aspoň jednou řekla pravdu. 

  ,,Máš... máš pravdu," hlesla jsem tiše. Ruce se mi trochu třásly, možná kvůli únavě, možná kvůli beznaději, kterou jsem cítila. ,,Chtěla jsem jí vyléčit nohy. Tak dlouho musela čekat... nechtěla jsem, aby čekala ještě o chvíli dýl. Jenže mi to z nějakého důvodu nešlo." Slova se mi zadrhla v hrdle a chvíli mi trvalo, než jsem je dokázala vyslovit. Připadalo mi, že jakmile opustila moje ústa, stala se skutečností. A to jsem nechtěla. 

  ,,Nevím, proč se to stalo," pokračovala jsem. Jakmile jsem začala mluvit, nemohla jsem zastavit. Drmolila jsem jednu větu za druhou. ,,V tu chvíli mnou projela hrozná bolest a léčení mi přestalo fungovat. N- nevím, co mám dělat. Co když už Verču nikdy neuzdravím? Co když zůstane ochrnutá napořád? Nemůžu jí přece vzít něco, co má tak ráda, jenom proto, že jsem neschopná a neumím své schopnosti ovládat pořádně. To přece nejde..." Poslední větu jsem skoro zašeptala. Když jsem všechno, co jsem měla v mysli, řekla nahlas, cítila jsem se ještě hůř. Netušila jsem, co se děje, proč nemůžu léčit ani jestli ještě toho budu někdy schopná. A to mě bolelo nejvíc.