Živly přírody- nejvyšší živel

Na svých bedrech

Hrom v dáli zaduněl svou ohromnou silou a jen o pár vteřin později oblohu pročísl zářící blesk. Vítr se rozfoukal a tlačil nás stále dopředu, jako by i on věděl, že si musíme pospíšit... jako by i on tušil, co všechno je v sázce. 

  Hnědovlasý chlapec se brodil sněhem jak rychle jen dovedl a pohled upíral na zem, aby se mohl na chůzi soustředit. Neviděl při tom můj šokovaný výraz, kterým jsem ho provrtávala. 

  ,,Chce nám sebrat... schopnosti?" zopakovala jsem jeho vlastní slova, jež mě dovedla z malátnosti aspoň trochu probrat. Čekala jsem toho opravdu mnoho, v hlavě se mi od té doby, co jsem se dozvěděla o knize míhaly ty nejděsivější možnosti a scénáře, nad kterými jsem nemohla přestat myslet. Jenže odebrání našich živelných sil? To mě za celou tu dobu ani jednou nenapadlo.

   Chlapec mírně přikývl a těkal pohledem ze mě na mrazivou krajinu, nejspíš čekal na větší reakci, ta ale nepřicházela. Nevěděla jsem, co bych si o tom měla myslet.

  ,,K čemu by jí naše živly byly? Jistě, stala by se ještě silnější, jenže tou je už teď. Naše schopnosti jsou oproti ní nic, bez mrknutí oka by nás všechny dokázala zabít. Tohle nedává žádný smysl," vyhrkla jsem. Chlapec si povzdechl a zavrtěl hlavou.

  ,,Jak už jsem řekl, netuším, k čemu vaši sílu potřebuje. Jenže ať už je to cokoliv, Lenko, jakmile vám jí odebere... zemřete." Na chvíli se odmlčel a nechal svá slova doznít. Krajinou se nesl pouze zvuk svištícího větru a mého zalapání po dechu.

  ,,Zemřeme?!" vyjekla jsem zděšeně a snažila se utišit bušící srdce. ,,Vždyť nám odebere pouze naše schopnosti, jak by nás to mohlo zabít?"

  Obočí mého zachránce se zamyšleně svraštilo, když přonášel: ,,To je právě to, před čím tě chci varovat. Živly se ke svým nositelům připoutají hned od narození a rok co rok stráví v jejich těle, proplétají se s jejich dušemi a k samotné podstatě jejich bytí. Než se však projeví nositelova schopnost, proces není kompletní a pokud o ní náhodou přijdou, mají ještě šanci přežít.

  Vaše schopnosti už se ale projevily a spoutaly se s každou části vašeho těla. Jestliže vám jí opravdu odebere... roztrhá vás to zevnitř. Bude konec. Temná vyhraje. A to nesmíte dovolit, Lenko- ty to nesmíš dovolit." Na pár vteřin se vpil do mých očí tak intenzivně a vážně, plný očekávání a odhodlání, až jsem musela sklopit zrak ke krajině před námi.

  Zmocnila se mě ohromná úzkost, sevřela mi hruď a vháněla mi do těla strach. Bylo toho moc, opravdu moc... už jsem to přestávala zvládat. Nejenže je Verča na vozíku, nejenže mám v sobě vražednou sílu, kterou neumím ovládat... nejenže jsem utekla od mámy, která musí být k smrti vyděšená... ještě k tomu všemu musím najít knihu a zastavit Temnou, jež nám plánuje sebrat schopnosti a rozervat naše duše na kousky.

  Zdálo se to tak neuvěřitelné, tak nereálné... a hlavně nesplnitelné.

  Nezáleželo na tom, jestli to všechno budu muset vykonat sama nebo u sebe budu mít přátele. Stále jsme byli pouze děti, které by měly ve svém věku nadávat na školu, neposlouchat rodiče, přejídat se sladkým a hrát si venku na hřišti. Místo toho jsme měli ale získat knihu, k níž jsme se za celou tu dobu ani nepřiblížili a zastavit ženu skrz na skrz prolezlou temnotou, jež nás chtěla připravit o schopnosti a hlavně o život.

  Tohle přeci nejde... to nemůžeme v žádném případě zvládnout.

  Ať už se pokusíme o cokoliv, stejně zemřeme.

  Cítila jsem, jak se mi děsem sevřelo hrdlo, jen mi ona myšlenka vyplavala na mysl. Bála jsem se. Tak moc jsem se bála, ale hlavně o své přátele, o svou rodinu, protože ti si smrt v žádném případě nezaslouží.