Živly přírody- nejvyšší živel

Tiché kroky

Verča

  Hnědovlasá dívka seděla na autobusové zastávce a nepřítomným pohledem sledovala šerou oblohu. Ve vzduchu byl cítit déšť, každou chvíli zafoukal silný vítr. Přesto se slunce na obzoru dokázalo prodrat skrz husté mraky a slabou září jim svítit na cestu.

  „Touhle dobou už Lenka nejspíš všechno ví," zamumlal Leo tichým hlasem, pohled upíral na svůj mobil. Verča se mu nahnula přes rameno a zkontrolovala čas. Půl šesté ráno. Snažila se to na sobě nedat znát, přesto se jí ale srdce svíralo.

  Leo se jí chvíli díval do tváře, než ze sebe vydal: „Myslíš, že-"

  „Bylo to správný rozhodnutí," prohlásila pevně a neproniknutelně zírala před sebe. Nezáleželo na tom, jak moc se bála, nezáleželo ani na tom, jak špatně se cítí. Kdyby teď dala najevo všechny svoje obavy, její kamarádi by postupně ztratili víru i odvahu. A to nemohla odpustit.

  Už jednou jsem se rozhodla, že Ochránce života povedu, ať se bude dít cokoliv, prolétlo jí hlavou. Nemůžu to teď vzdát. Zhluboka se nadechla a po chvíli vydechla. Ruce držela sevřené v pěst, aby Anet ani Leo neviděli, jak moc se jí třesou.

  Kéž by to jen bylo tak jednoduché.

  Pohled jí padl na Anet stojící kousek za lavičkou. Opírala se zády o strom a očima propalovala zem, tvář měla až děsivě bledou. Dělalo jí to starosti. Byla to právě ona, kdo tak moc nesouhlasil s jejich plánem. I když se tomu i ostatní nejdřív bránili, světlovlasá dívka se stále nedokázala smířit s tím, že Lenku jen tak opustili. Vždyť já to přece chápu, pomyslela si Verča s těžkým srdcem. Ani mně se nelíbí, že jsme jí lhali. Jenže i přesto všechno... toho nelituju.

  „Anet," zavolala a sledovala, jak sebou dívka polekaně trhla. „V pohodě?" Anet jí pár dlouhých vteřin sledovala prázdnýma očima. Verča na chvíli zadoufala, že jí kamarádka poví pravdu, naděje jí ale hned opustila, když sklonila hlavu zpátky k zemi.

  „Jo," zamumlala. Nic dalšího už neřekla. Verča se zachmuřeně opřela o opěradlo lavičky a znovu upřela pohled na oblohu. Co mám dělat? Co mám říct, abych jim dodala odvahu, když jí sama nemám na rozdávání?

  Na další úvahy už neměla čas. Ze zatáčky vyjel tmavě zelený autobus a pomalu se došoural k zastávce, jeho špinavé dveře se se syčením otevřely. Všichni tři nastoupili dovnitř a Verča otevřela svou peněženku, zatímco Leo oznamoval řidiči, kam chtějí jet.

  „To bude šestnáct korun za každého," zamumlal ospale a nepřítomným pohledem je sledoval. Verča polkla. Srdce se jí rozbušilo rychleji.

  „Co je?" sykl na ní Leo a strčil do ní loktem. „Dej mu ty peníze." Dívka se na něj obrátila s panikou v očích.

  „Nemám je," hlesla. Chlapec vykulil oči a nevěřícně otevřel pusu.

  „Šestnáct korun za každého," zavrčel řidič hlasitěji. Verča se na něj pousmála a pak se vážným pohledem podívala na dvojčata.

  „Vyndejte svoje peněženky. Honem!" Jenže když oba udělali, co řekla, zjistili, že ani jeden taky nic nemá. Všichni byli úplně bez peněz. Co to má být? Projelo dívce naštvaně hlavou. Vždyť jsme to před odchodem ještě kontrolovali!

  Ne. Musíš zachovat klid.

  „Ehm," odkašlala si a omluvně se mu zahleděla do očí. „Omlouváme se, ale někdo nám asi vzal peníze. Jenže my opravdu pospícháme, takže... mohl byste nás prosím..."