Živly přírody- nejvyšší živel

Temnota světla

Spadla jsem na zem a neovladatelně jsem křičela. Připadalo mi, jako by se mi duše trhala na kusy, uvnitř jsem cítila nesnesitelnou bolest, hlava mi třeštila a tělo mi brnělo. Do každého svalu v těle mě chytala křeč, před očima mi tančily černé tečky a v uších mi hučelo. Rána na rameni mě znovu rozbolela, tentokrát ale stokrát víc.

  Nemohla jsem se pořádně nadechnout, křičela jsem, abych si ulevila od bolesti, nijak to ale nepomáhalo. Z očí mi tekly slzy.

  Pak jsem to spatřila. Zlaté nitky vycházející z mé hrudi a pomalu putující ke Gabriele.

  „Ne!" zachrčela jsem a z posledních sil po své živelné síle hmátla. Ruka mi ale nitkami pouze prošla, jako by tam ve skutečnosti ani nebyly. Zhrozeně jsem sledovala, jak ode mě odplouvají pryč, a nemohla jsem nic dělat.

  Byla jsem úplně bezmocná.

  „Prosím... prosím," opakovala jsem stále dokola mezi vzlyky, zkoušela jsem se zvednout, bolest mě ale hned srazila zpět k zemi. Jestli... jestli přijdu o svoje schopnosti, došlo mi zoufale, nebudu moct na Gabrielu použít své kouzlo... Jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, neměla jsem dost síly vstát.

  Svět kolem se vytrácel, jako by bledl. Ležela jsem na zemi, lapala po dechu a zírala do stropu, po kterém se jako pozvolna rozlézala bílá barva. Srdce mi tlouklo pomalu, dýchala jsem mělce. Umírám, uvědomila jsem si jako ve snu. Za chvíli ze mě Gabriela vytáhne poslední kus mé schopnosti.

  Z posledních sil jsem otočila hlavu a pohlédla na kamarády, každý z nich ležel v jiné části místnosti. Lukáš byl jen kousek ode mě, pohled nenávistně upíral na Gabrielu a z očí mu tekly slzy. Anet a Leo bezmocně leželi pár metrů za ním, Anet už byla v bezvědomí, Leo se snažil ze vzdoru udržet vzhůru. Drželi se za ruce.

  Verču jsem pořádně neviděla, byla daleko za mnou a pokrývaly jí stíny místnosti. Zahlédla jsem jen její ruku s náramkem, který jsem jí několik let zpět vyrobila. A Tom... ten byl úplně schovaný. Už jsem ani neslyšela jeho křik.

  „Je mi to moc líto..." hlesla jsem zoufale. To já jsem měla umřít, ne oni. Nedokázala jsem je zachránit.

  Selhala jsem.

  Pak jsem se naposledy podívala na Gabrielu, pohled jsem už měla úplně zamlžený. Poslední, co jsem viděla, byl její upřímně šťastný a vítězný úsměv.

  Všechno zmizelo v záři bílého světla.

. . .

Pomalu jsem otevřela oči. Do nos mi vplouvala vůně moře, vítr si pohrával s mými vlasy. Rozhlédla jsem se a oči mi na chvíli oslepilo prudké slunce. Na chvíli jsem zavřela víčka.

  Když jsem je znovu otevřela, konečně mi došlo, kde jsem. Kolem mě se rozprostíral ostrov na vysokém útesu, vlny se prudce rozbíjely o kameny, bouře v dáli tlumeně hřměla. Z nějakého důvodu jsem se ocitla na tom ostrově, na kterém mě dřív navštívil Tom ve snech. Nechápala jsem, co tu dělám, proč jsem ještě neumřela. Cítila jsem se ale jaksi... klidně.

  Proč jsem tady? Vplula mi do mozku malátná myšlenka. Pomalu jsem se rozešla k lesu uprostřed ostrova. Tohle přece není nebe. Nebo ano?

  „Nebe vypadá jinak, Lenko. Věř, že já to moc dobře vím," ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a všechen klid ze mě rázem vyprchal. Ten hlas jsem poznávala, věděla jsem, komu patří.

  „Emo?" hlesla jsem. A opravdu, stála tam, úplně stejná jako naposled, když se mi zjevila. Květované šaty jí vlály ve větru, hnědý kabát držela v ruce a oči jí jiskřily vlídností. Olivová pleť jako by zářila a ruce i obličej měla posetý pihami. Nevypadala ani trochu... po smrti. Vypadala živěji než kdykoliv dřív.