Živly přírody- nejvyšší živel

Pevné pouto

Maminka u mě seděla a svírala mě v pevném objetí několik dlouhých minut. Obě jsme plakaly a třásly se, odmítaly jsme však pustit jedna druhou, jako bychom se snad mohly vypařit. Ani jedna z nás nemluvila... i to se totiž v tu chvíli zdálo jako nadlidský úkol. Kdykoliv jsem chtěla cokoliv vypustit z úst, slova se mi zadrhla v krku a proměnila se v další a další slzy. Po chvíli jsem se o to tedy přestala snažit. 

  Nechtěla po mně, abych cokoliv vysvětlovala, abych jí popisovala, co se za ten dlouhý měsíc událo- možná  proto, že by to sama nebyla schopná slyšet, a nebo poznala, že bych to stejně nedokázala říct. Až moc to bolelo... zanechalo mi to na duši šrám, který se už asi nikdy nevyléčí. Když jsem nad tím tak přemýšlela, došlo mi, že takový šrám určitě měla i maminka... a nebyl jen jeden. Za svůj život si toho na jednoho člověka zažila až příliš. 

  V hrudi se mi jako kaňka inkoustu rozlezla další bolest. Objala jsem maminku ještě pevněji. Její sevření bylo hřejivé a konejšivé, jako by mi říkalo, že se nemusím bát, všechno bude totiž v pořádku. Jsem v bezpečí. Jsem s maminkou. O nic jiného se starat nemusím.

  Věděla jsem však, že to není pravda. Nikdy nebudu já ani přátelé v bezpečí, pokud bude někde venku Temná, pokud nás bude hledat a prahnout po naší moci. Mohli bychom utéct, schovat se daleko pryč, přestat se o problémy zajímat... kým bychom ale v tom případě byli? Ochránci života by to tak nikdy neudělali, nikdy by se neobrátili zády k nebezpečí. Nezáleželo totiž na tom, jak moc jsem se bála... měla jsem úkol a ten jsem musela splnit. Za každou cenu. 

  Nezáleží na mně, prolétlo mi tiše hlavou. Nezáleží na mých pocitech, na mojí chuti všechno vzdát. Já tu nejsem ta důležitá... důležití jsou všichni lidé, kterým by Temná ublížila, kdybych se někam zbaběle schovala. A právě proto je musím ochránit a zastavit celé tohle šílenství... i kdyby mě to mělo třeba stát život. 

Jen při tom pomyšlení se mi špatně dýchalo, jak mi strach pevně svíral hrdlo. Zakašlala jsem a zhluboka se nadechla. Nezáleží na mém strachu, opakovala jsem si stále dokola. Nezáleží na tom. Má mysl si ale i po těchto slovech myslela něco jiného. 

. . .

Trvalo to několik dlouhých chvil, než vzlyky konečně odezněly. Zůstala po nich jen únava a prázdnota, bezradnost a strach. Prsty se mi třásly, když mi máma podávala sklenici s vodou a srdce zběsile bušilo, kdykoliv jsem pohledem zalétla k zrcadlu. Bodavá bolest na hrudi mi nedovolovala skoro žádný pohyb, takže jsem se zmohla jen na ležení a svírání maminky ruky. Žádná z nás nemluvila... a tak jsem měla dost času na přemýšlení o tom, jak jí asi začnu vše vysvětlovat. 

  Nedokázala jsem přijít vůbec na nic. Jen putování v myšlenkách k předešlým dnům mě bolelo u srdce. Stejně jsem však věděla, že nějak začít musím. 

  Pohlédla jsem na maminku. Držela nějaké papíry, nejspíš od doktora, a zamračeně si je četla. I její ruce se třásly. Bála jsem se, co s ní moje vysvětlování udělá. Nechtěla jsem jí ještě víc ublížit.

  Neublížila bych jí ale víc, kdybych jí všechno zase zamlčela? 

  Povzdechla jsem si a zavřela oči. Lépe se mi tak přemýšlelo. 

  ,,Mami..." vydala jsem ze sebe po chvíli slabě. ,,Já- já nevím, kde začít. Nejspíš mi neuvěříš a všechno bude znít šíleně, ale-" 

  ,,Nic neříkej," zarazila mé koktavé vysvětlování zdvihnutím ruky. Zmateně jsem zamrkala. Lekla jsem se, že jsem opět řekla něco špatně. ,,Jednou po tobě budu chtít vysvětlení tohohle všeho," rozmáchla kolem sebe rukama, ,,teď si ale potřebuješ odpočinout. Nevím, co všechno sis zažila, Lenko, a nechci, aby ses do toho znovu vracela- i když jen v myšlenkách. Vidím, že je to pro tebe těžké. Až se na to budeš cítit, všechno mi povíš, ano?" Zvedla hlavu od papírů a podívala se mi do očí. V očích se jí odráželo pochopení a trpělivost. Nepotřebovala všechno vědět hned, ačkoliv musela být nepředstavitelně zmatená a plná pochyb... byla odhodlaná na mě počkat.