Živly přírody- nejvyšší živel

V náručí zachránce

,,Co... cože?" vydala jsem ze sebe, má ústa ale opustilo jen nesrozumitelné zachraptění. Hlasivky mi vypovídaly službu a každý sebemenší pohyb mi vystřeloval do těla otupující bolest. Oči se mi klížily, snažila jsem se je však udržet otevřené.

  Vůbec nic jsem nechápala, v mysli se mi přela jedna myšlenka s druhou a společně mi dělaly v hlavě guláš. Co tady dělá? Jak mě našel? Proč mi znovu pohámá?

  A...nechce mi ublížit?

  Ta možnost mě napadla znenadání a vehnala mi do těla strach. Nevěděla jsem o hnědovlasém chlapci vůbec nic, pronásledoval mě na své cestě a zachraňoval mi život, kdykoliv jsem to potřebovala. Až teď mě ale napadlo, že možná nemusí mít nejlepší úmysly- lidé přece nedělají dobré skutky jen tak, mají k tomu nějaký důvod. Jaký důvod má tedy on? A co když není tak správný, jak jsem si myslela?

  Co když po mně bude něco chtít? Třeba... můj život?

  Za normálních okolností by mě něco takového ani nenapadlo- za normálních okolností bych byla chlapci za svůj život vděčná. Problémem však bylo, že jsem ty normální okolnosti už skoro nezažívala a kdo ví, jestli ještě někdy zažívat budu. Nemohla jsem chlapci vděčit za svůj život, protože jsem nechtěla, aby mě zachránil... a nemohla jsem mu věřit, protože když jsem naposledy někomu věřila, obrátilo se to proti mně.

  Pohlédla jsem do jeho klidných, ledově modrých očí, které upřeně sledovaly krajinu před námi. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit, dokonce se zdálo, že mu na mém životě záleží. Na druhou stranu- Lukáš také tak dřív vypadal... a pak nás bez zaváhání zradil. Nechtěla jsem na tu chvíli myslet, nechtěla jsem si připomínat, co nám udělal. Věděla jsem ale, že na to nemůžu zapomenout.

  Jakmile mi myšlenky zaletěly k vládci vzduchu, začínalo se mi vybavovat, proč jsem vlastně po své záchraně netoužila a co jsem ještě nedávno při svém útěku udělala. Každý detail se mi prodíral myslí a vpíjel se mi do srdce, mučil mě tou hroznou skutečností, kterou bych tak ráda ze své hlavy vymazala. Mučil mě tím, co se stalo a už se nikdy nedá vrátit zpět...

  Jeskyní se rozlehl můj křik a spolu s ním začalo mé tělo zářit zlatým světlem, které jsem viděla pokaždé, když jsem někoho léčila. Jenže to světlo takto nezůstalo. Jeho září se kousek po kousku prodíraly temné žilky, ničily ho a pohlcovaly. Dotýkaly se vyděšeného Lukáše, který stál přitisknutý u stěny a v hrůze na mě hleděl. Obmotávaly se mu kolem krku a pokračovaly přes bradu až k jeho obličeji. Začal se dusit. Máchal kolem sebe rukama a snažil se žilky od sebe odtrhnout, protože ale nebyly hmotné, nešlo mu to. Celá ta temnota byla pouze čirá energie. 

  Najedou jsem věděla, že ho ona temnota zabije.

  Chlapec řekl, že mě dovede za kamarády. Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo se mě jen snaží zmást, nemohla jsem ale nic riskovat. Nemohla jsem ublížit někomu dalšímu, jako jsem to udělala Lukášovi.

  Cítila jsem se neuvěřitelně slabě a jen zvednout ruce mi sebralo skoro všechnu sílu, i tak jsem se ale o chlapce zapřela a snažila se vymanit z jeho sevření. Dávala jsem do toho všechno, na chvíli jsem dokonce přestala vnímat mrazivou bolest, nezdálo se však, že by to s ním něco dělalo. Ačkoliv mě nesl jistě dlouhou dobu, síly měl dost.

  Zoufalství stále víc a víc zahalovalo mojí mysl, tak moc jsem se bála, že můj vztek znovu vyjde napovrch. Nechtěla jsem se k přátelům dostat, ta představa, že bych znovu po dlouhé době viděla maminku mě neskutečně ubíjela. Chyběla mi sice víc než kdokoliv jiný, jenže právě jí bych mohla nejvíce ublížit. A to jsem nemohla dopustit.