Živly přírody- nejvyšší živel

Ve spárech strachu

Mohla bych se vám pokusit nakecat, že jsem neměla strach. Že jsem vzpřímeně seděla na tvrdé zemi, ruce spoutané v potech jsem měla zaťaté a odhodlaně jsem čekala na svůj osud. 

  Realita však byla docela jiná.

  Tma v jeskyni byla tak hustá, že jsem přes ní neviděla nic. Dlaně se mi potily, ačkoliv se mi všudypřítomný chlad zařezával až do morku kostí. Klepala jsem se, po tvářích mi tekly slzy, jež s tichým zvukem dopadaly na studenou zem. Pach z jeskyně mě štípal v krku a nutil ustavičně kašlat. 

  Měla jsem pocit, že si nejsem jistá už absolutně ničím.

  Ještě před pár hodinami bych přijala svůj osud a možná i svoji smrt, které se nejspíš nevyhnu. Celý tenhle špatný sen bych brala jako své pokání za všechno zlé, jež jsem způsobila svým blízkým- Emě, její rodině... mým přátelům. Brala bych to jako vykoupení za všechny problémy, které jsem jim přivodila. 

  Jenže teď?

  Cítila jsem panickou hrůzu, prostupovala celým mým tělem a nutila mě ronit další slzy. Věděla jsem, že si to nezasloužím, a přece jsem chtěla, aby mě přátelé zachránili. Nechtěla jsem umřít, bála jsem se smrti, bála jsem se, co všechno můžu ztratit. 

  Stal se ze mě hrozný zbabělec. A byla jsem vůbec někdy něčím jiným?

. . .

Musela jsem na chvíli usnout, neb mě znenadání probudily kroky rozléhající se po celé místnosti. Mžourala jsem do tmy a snažila se zjistit, kdo přišel. Jakmile si mé oči zvykly, zahlédla jsem pár metrů přede mnou chlapce s pískově blonďatými vlasy. 

  Lukáš.

  ,,Co po mně ještě chceš?" zachraptěla jsem s námahou. Pusu jsem měla vyschlou a rty rozpraskané. ,,Přišel jsi mě zabít?" Chlapec se smutně usmál a zavrtěl hlavou. Sedl si na zem vedle mě.

  ,,To, co s tebou má v plánu Temná, je mnohem horší než smrt," prohlásil. Pak se zahleděl do tmy, nejspíš nad něčím přemýšlel.

  ,,Přišel jsem z jiného důvodu."

  Jeho tón hlasu mě překvapil. Nezněl vysměvačně ani jízlivě... skoro to vypadalo, jako by litoval toho, co udělal.

  Lukáš se mi podíval hluboko do očí a pousmál se. ,,Přišel jsem ti pomoct utéct." 

  Málem bych jeho slovům uvěřila. Málem bych znovu dostala naději, málem bych opět začala věřit- a že jsem mu opravdu chtěla věřit. Jenže byl to právě šílený lesk v jeho očích, který mě přinutil vidět pravdu. Pravdu, která bolela ze všeho nejvíc. 

  ,,Lžeš," zašeptala jsem, hlas se mi třásl. Po tvářích se mi znovu koulely slzy. ,,Hraješ si se mnou a chceš mě zlomit. Jenže já nejsem tak pitomá, jak si myslíš." Vládce vzduchu se zeširoka usmál. Zvedl ruku a prstem mi setřel slzu z tváře. Cukla jsem sebou. 

  ,,Jsi chytrá. Hodila by ses nám. Tohle všechno by mohlo skončit, kdyby ses k nám přidala, Lenko. S tvojí léčivou silou bychom byli silnější, než kdy dřív."  

  ,,Jestli si myslíš, že se přidám k někomu, kdo zabil nevinného člověka, k někomu, kdo zradil své přátele a k někomu, kdo by nás s klidným srdcem nechal zemřít... zjevně mě vůbec neznáš," sykla jsem. ,,Proč jí vůbec pomáháš? Proč bezmyšlenkovitě plníš její rozkazy? Stejně jsi jenom loutka." 

  ,,V tom se právě mýlíš," Lukáš se postavil a ramenem se opřel o stěnu. ,,Nejsem žádná loutka. Beze mě by tě Temná nedokázala chytit a spoutat. Beze mě by nikdy nenašla knihu." Pozvedla jsem obočí.