Živly přírody- nejvyšší živel

Pád do hlubin

Pásy se mi zařízly do kůže. Nebyla jsem schopná cokoliv udělat, zmohla jsem se jen na sledování zamrzlého rybníku, do kterého se auto řítilo. Led musel být nejméně metr hluboký...

  Najednou jsem ucítila, jak se mé tělo uvolnilo z připoutání. Nějak se Leovi podařilo ke mně dostat a spálit mi pásy. Popadl mě za ruku a táhl k oknu.

  V tom zmatku jsem si všimla Verči, která si za pomoci schopností obalila ruku kameny a rozbila sklo. Transportér se blížil s zamrzlé hladině stále víc a víc...

  V poslední chvíli jsem pohlédla na Krystiána. Stále seděl za volantem. Upíral na mě svůj temný pohled, který se však ze vteřiny na vteřinu změnil. Jeho oči nabraly kaštanově hnědou barvu, byly plné bolesti a  smutku. Prosily mě, ať mu pomůžu, ať ho nenechávám napospas smrti...

  Nic jsem ale nestihla udělat. Leo společně s ostatními Ochránci vyskočil z auta a stáhl mě s sebou. Srdce mi rychle bušilo, oči jsem pevně zavřela. Věděla jsem, že za chvíli přijde tvrdý naráz...

  Na poslední chvíli, pár vteřin před dopadem na tlustý led, natáhla Anet ruku a silou schopností donutila zmrzlou vodu prolomit a rozestoupit se. Hned na to jsme se potopili pod její mrazivou hladinu.

  Tep mi okamžitě vystřelil nahoru, celým tělem mi putovala zima. Na chvíli mi znecitlivěly nohy a já se jen dál propadala do temnoty jezera, hlouběji a hlouběji... jen matně jsem slyšela výbuch o pár metrů dál, muselo to být Kristiánovo auto...

  Náhle mi do mozku přistála myšlenka, že bych měla začít plavat. Kopala jsem nohama, máchala rukama a snažila se dostat ven. Dech mi ubýval a já se potřebovala nadechnout.

  Jenže to, co se stalo potom, mi v pohybu zabránilo.

  Ty myšlenky... tiché, ale za to temné a vražedné. Zarývaly se mi bez slitování do mozku.

  Nedokázala jsi ho zachránit...

  Celé tělo mi ztuhlo. Nemohla jsem se hýbat. Ta slova mě ochromila.

  Zemřel kvůli tobě, stejně jako Ema...

  Do očí mi vhrkly slzy, které se hned rozplynuly ve vodě kolem mě. Plíce mě kvůli nedostatku vzduchu pálily.

  Necháváš za sebou jen oběti. Nejsi k ničemu...

  Nejsem k ničemu...

  Nezasloužíš si žít...

  Nezasloužím si žít...

  Pro všechny bude lepší, když zemřeš na dně jezera...

  Zemřu na dně jezera...

  Skoro jsem nevnímala ruku, která mě popadla pod paží a táhla k hladině. Začínala jsme omdlévat, před očima se mi zatmělo.

  A pak najednou vzduch a chladný   vítr. Otevřela jsem oči a prudce se nadechla. Ležela jsem na břehu jezera, celá promočená. Třásla jsem se jako ratlík, zuby mi o sebe drkotaly. Pokusila jsem se posadit, hlava se mi zatočila.

  Takhle zima mi v životě nebyla. Měla jsem pocit, že když jsem neumřela na utopení, rozhodně umřu na umrznutí.

  Seděli kolem mě kamarádi, všichni se starostlivými výrazy ve tváři. Pomyslela jsem si, že tenhle výraz vídám poslední dobou docela často, ale byla jsem tak roztřesená, než abych se tím zabývala.

  V hlavě mi rezonovala slova, jež jsem slyšela na dně jezera. Upírala jsem prázdný pohled do hlubin vod, které mě ještě před malou chvílí málem připravily o život.