Živly přírody- nejvyšší živel

Muž

Prudce jsem se nadechla a vyhoupla se do sedu. Nic jsem ve tmě kolem neviděla, mé oči si na ni zvykaly pomalu. Přesto jsem cítila, že v místnosti někdo je.

  „Á, Šípková Růženka se konečně probrala," zachechtal se onen člověk, nejspíš muž. Cukla jsem sebou. Snažila jsem se jeho hlas kamkoliv zařadit, přišlo mi ale, že jsem ho nikdy neslyšela. Konečně se mi jeho obrys začínal vynořovat ze tmy.

  „Kdo jste?" hlesla jsem. Stál jen pár kroků ode mě. Usmíval se, jeho oči hrály šíleností. Znovu se zasmál.

  „Ještě jsme se nesetkali, princezno," zachraptěl a uklonil se. „A obávám se, že vám mé jméno říct nemůžu. Víte ale, s kým jsem už měl tu čest se poznat? S tím vaším tmavovlasým princem." Konečně si moje oči přivykly natolik, abych poznala, jak vypadá. Měl světlé vlasy, smaragdově zelené oči a na sobě oblek číšníka. Chvíli jsem na něj jen zaraženě zírala. To je on.

  To je ten muž, který mučil Toma.

  Postavila jsem se tak rychle, až se mi udělaly mžitky před očima a sevřela jsem ruce v pěst. Tělo jsem měla rozbolavělé, nic z toho jsem ale nevnímala. Cítila jsem hrozný vztek.

  Číšník si dal ruku před pusu a s hraným údivem popošel o krok zpět. „Ale ne, rozhodil jsem vás? To je mi líto, princezno. Co můžu udělat, abych si to vynahradil?" Přišla jsem k němu blíž. Nespouštěla jsem z něj pohled.

  „Málem jsi ho zabil," zavrčela jsem nenávistně. Chtěla jsem mu ublížit, před očima mi běhalo, jak se smál, když nechával mého kamaráda trpět. Proč bych to měla nechat jen tak být? Proč bych nemohla zařídit, aby cítil to samé?

  Můžeš, zašeptala mi druhá Lenka do ucha. Temná magie se v mém těle začínala probouzet. Cítila jsem, jak moc touží po tom vrhnout se na muže přede mnou. Už jsem sama sebe ani nepoznávala.

  „Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměla tady a teď zabít," vyprskla jsem mu do tváře. Stále se usmíval, jeho výraz se nijak nezměnil. Pak, pomalu a klidně, přiblížil ještě blíž.

  Pobaveně mi zašeptal do ucha: „Protože moc dobře víš, že jestli pustíš tu temnotu ven, už ji neovládneš. A tak, i když zabiješ mě, zemřou i všichni ostatní."

  Zaraženě jsem se na něj dívala, nemohla jsem donutit tělo k pohybu. Všechno jako by se zastavilo. V hlavě jsem měla prázdno.

  Jak to ví?

  Jak může vědět o tom, co se ve mně skrývá?

  Jak může vědět o temnotě?

  A pokud to věděl on... věděla to Temná?

  Zasmál se a znovu se oddálil. Vypadal spokojeně. „Neboj se, ta naivní chudinka nic netuší. Tak do toho, udělej to. Zabij mě," rozpřáhl odevzdaně ruce. Zírala jsem na něj. Mohla bych to udělat. Dokázala bych to.

  Zvládla bych ho zabít.

  Jen do toho, zaslechla jsem znovu hlas druhé Lenky. Žíly na mých rukou měnily svou barvu, černaly. Temnota uvnitř mě chtěla ven, zoufale po tom toužila. Proč bych jí měla zastavit? Proč bych měla odpouštět? On si odpuštění nezaslouží.

  „Jenže, princezno, něco ti chybí. Jediná věc, díky které temnota nezabila všechny kolem tebe, je pryč," řekl tiše. Zmateně jsem se zamračila. Pozvedl obočí a pohledem zalétl k mému zápěstí.

  Také jsem sklonila pohled. A srdce mi vynechalo pár úderů.

  Můj náramek s krystalem. Je pryč.