Živly přírody- nejvyšší živel

Kniha

Když Tom přišel znovu k sobě, měl pocit, že je mrtvý. Pak se ale pokusil otevřít oči a v tom okamžiku mu došlo, že to tak není. Kdyby byl, necítil by takovou nevydržitelnou, neústupnou bolest. Vykřikl a chytl se za obličej, připadalo mu, že mu doslova hoří. Přál si, aby ho někdo zbavil té bolesti, aby to všechno skončilo, jenže ať prosil jakkoliv, bolest se jen zhoršovala. Tvář měl mokrou od potu a slz.

  Pomalu se mu vracely smysly. Cítil chlad tvrdé kamenné země pod sebou, cítil i zatuchlý smrad a vlhký vzduch. Znovu se pokusil otevřít oči a znovu utrápeně zasténal. Aniž by otevřel víčka, podepřel se rukama a posadil se. Myšlenky měl pomalé, nedokázal jasně uvažovat. Kde to jsem? Je kolem ještě někdo? Připadalo mu, že ano.

  -Otevři oči. –

  Tomovy oči se samy od sebe otevřely. Tváří mu projela nová vlna bolesti, vykřikl a chytl se za tvář. Nechápal, co se právě stalo. Jeho víčka se otevřela sama, jako by jeho tělo na ten malý okamžik mělo svou vlastní vůli. Zrychleně dýchal, snažil se uklidnit, zběsilé srdce ale zpomalit nedokázal. A ve chvíli, kdy se konečně pořádně rozkoukal, se mu rozbušilo ještě rychleji.

  Viděl jen na jedno oko.

  Zamrkal, ačkoliv mu to přineslo jen další nesnesitelnou bolest, jenže i přesto na obě oči neviděl. Všechno kolem bylo jaksi ploché, dokázal sice rozeznat jednotlivé věci okolo sebe, celkový obraz mu ale chyběl. Cítil, že má pravé oko otevřené stejně jako levé, neviděl přes něj však nic než tmu.

  Roztřesenou rukou se dotkl pravé strany obličeje. Jakmile se dotkl kůže, vyjekl a vyděšeně rukou ucukl. Na ten kratičký moment cítil pod prsty dlouhou a hlubokou jizvu, ze které sice nevytékala krev, přesto ale nesnesitelně bolela. Zvedl se mu žaludek.

  V tu chvíli mu myslí projel další příkaz.

  -Postav se. –

  A Tom to opravdu udělal. Nevěděl proč, nevěděl, jak to má zastavit, jeho tělo se pohnulo samo od sebe. Po tváři mu ze zdravého oka stekla slza. Měl hrozný strach.

  „Jsi jako loutka," ozvalo se přímo před ním. Zalapal po dechu a zvedl zrak, Temná se nad ním tyčila a pobaveně se usmívala. Vůbec si jí předtím nevšiml.

  Natáhla k němu ruku a dotkla se jeho jizvy. Tom chtěl ucuknout, jenže jakmile mu myslí projelo – nehýbej se-, nedokázal své tělo přimět k pohybu. Její dotek ho studil na kůži.

  „A taky jsi už naprosto k ničemu. Můžu si s tebou dělat co chci a ty s tím nic nezmůžeš. Myslel sis, že zvládneš najít knihu, abys aspoň nějak přátelům pomohl? Smůla, kluku. Teď už neuděláš vůbec nic."

  „Cos mi to udělala?" zašeptal roztřeseným hlasem, do očí jí pohlédnout nedokázal. Zasmála se.

  „Na to za chvíli přijdeš sám. Až mi přestaneš úplně vzdorovat, zrak v pravém oku se ti vrátí. Jenže to už bude přeměna kompletní." Přeměna? Když se nad tím Tom zamyslel, docházelo mu, že čím víc příkazů splnil, tím více se tma v pravém oku rozplývala. Opravdu znovu uvidím, když budu plnit, co Temná řekne?

  Ne. I kdyby ho mělo čekat cokoliv, i kdyby měl trpět sebevíc, na její stranu by se nepřidal. Ublížila tolika lidem, které měl Tom rád, takže i když se mu tělo třáslo a srdce zběsile bušilo, nechtěl se poddat. Bude se držet svobodné vůle tak dlouho, jak to jen půjde.

  „No, je čas přesunout se za mříže, protože tady nemáš co dělat," promluvila znovu Temná a rozešla se ke dveřím, kterými předtím Tom vběhl dovnitř. Otevřela je a jízlivě se usmála. „Modli se, ať tvoji kamarádi přijdou co nejdřív, protože jinak budeš trpět hodně, hodně dlouho." Vyšla ze dveří a Tomovou myslí projel nový příkaz.